Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Kaplice, sídlem Farské náměstí 80, Kaplice, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou, sídlem Za Hřištěm 1141/2, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 5199/2017-673, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 2017 č. j. 7 Co 524/2017-628 a Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. února 2017 č. j. 2 C 171/2013-516, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Redusta s. r. o., sídlem Rybná 669/4, Praha 1 - Staré Město, a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to čl. 11 odst. 1 až 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že Česká republika je vlastníkem konkrétního pozemku v katastrálním území Kaplice, a stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejším účastnicím (jako žalovaným) náklady řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka je oprávněnou osobou podle § 3 písm. c), § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), že daný pozemek byl převeden státem na Jiřinu Strykovou kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2012 v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a tudíž je tato kupní smlouva podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatná, a dále že první vedlejší účastnice, která jej nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2012, byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že na ni jmenovaná vlastnické právo převádí. Následně okresní soud řešil vzájemný střet práv stěžovatelky a první vedlejší účastnice, a dospěl k závěru, že je třeba se (s ohledem na jím uváděné skutečnosti) přiklonit na stranu první vedlejší účastnice.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení.
4. Proti posledně uvedenému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, neboť stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), a ani neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila, že krajský soud uvedl, že bylo nutné poměřit ochranu práv první vedlejší účastnice jako "dobrověrného" nabyvatele na straně jedné s právy jejími a právy druhé účastnice jako původního vlastníka na straně druhé a že toto poměření bylo provedeno na základě stanovisek druhé vedlejší účastnice, která však porušila zákon. S poukazem na § 29 zákona o půdě a judikaturu Ústavního soudu pak stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její legitimní očekávání "nejen po dobu 19 let čekání na zákon o majetkovém vypořádání, ale i v období po jeho vyhlášení", když byl převeden původní církevní majetek za úplatu jiné fyzické osobě. A jestliže zákonodárce stanovil, že převod majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, je - jako akt contra legem - stižen absolutní neplatností, sledoval tím zajištění materiálního podkladu pro budoucí, resp. již nynější zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kterýžto účel byl v této věci zmařen.
6. Dle stěžovatelky má být otázkou, zda se stát může domáhat vlastnického práva vůči sobě samému, zvláště když majetek získal za cenu porušení mezinárodně akceptovaných standardů ochrany základních práv a svobod, jakož i svých vlastních zákonů. Stěžovatelka má za to, že v této souvislosti nelze ani teoreticky presumovat dobrou víru na straně státu, neboť platí, že stát objektivně zná své právo. Současně upozornila, že i krajský soud hodnotí kupní smlouvu jako absolutně neplatnou, "nikoliv však bez presumpce dobré víry", přičemž prý není rozhodné, zda státní orgány vedou kompletní samostatný seznam dotčeného majetku.
7. Dále stěžovatelka zmínila, že judikatura Ústavního soudu prošla značným vývojem, směrem k rozšíření ochrany osob jednajících v dobré víře [v této souvislosti odkázala na nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359)], přičemž citovala z usnesení ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 80/05 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud posoudil vztah mezi nabytím nemovitosti v dobré víře od "nevlastníka" na straně jedné a křivdou a jejím zhojením původního vlastníka na straně druhé chybně, protože se nezabýval jakýmikoliv okolnostmi mimořádné povahy, jež by mohly způsobit, že objekty náležející původně církvím byly převedeny i přes rozpor se zákonem. To navíc za situace, kdy (stěžovatelka) nedisponuje jen legitimním očekáváním obnovy svého majetku, ale zcela konkrétním restitučním nárokem, zatímco pro žalovanou stranu představuje předmětný pozemek pouhé náhradní plnění, které bylo obratem zpeněženo.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení rozsudků soudů nižších stupňů, ústavní stížnost je postavena na předpokladu, že rozsudek krajského soudu je posledním prostředkem, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, což vyvozuje z toho, že se Nejvyšší soud meritem věci nezabýval. S tímto stěžovatelčiným názorem se však Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť za poslední procesní prostředek nutno považovat až dovolání, a to i v případě, že by bylo (jako mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje; nedojde-li tudíž k jeho (řádnému) "vyčerpání", pak je nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). O tuto situaci pak jde i v nyní souzené věci, neboť pochybení na straně Nejvyššího soudu, jenž posoudil stěžovatelkou podané dovolání jako vadné, a proto se jím nemohl dále zabývat, Ústavní soud nezjistil (viz sub 12, v podrobnostech pak usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a zejména stanovisko k otázkám posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o dovolání ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodu jeho vad, které spočívaly v tom, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř., a ani neuvedla žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by měla zakládat přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Stěžovatelka přitom ve vztahu k těmto závěrům Nejvyššího soudu žádné námitky nevznesla, tyto směřují pouze proti právním závěrům krajského soudu, který se zabýval meritem věci (viz výše). Vzhledem k tomu, že stěžovatelčina argumentace se netýká rozhodovacích důvodů Nejvyššího soudu, a ani Ústavní soud v postupu tohoto soudu prima facie žádné pochybení neshledal, není zde nic, co by mohlo opodstatněnost ústavní stížnosti (v této části) založit.
13. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu