Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti F. J., zastoupeného JUDr. J. T., advokátkou, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2003, sp. zn. 30 Cdo 97/2003, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2002, sp. zn. 15 Co 679/2001 a s rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. listopadu 2000, sp. zn. 8 C 1/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 29. října 2003 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jímž byl zamítnut jeho návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy. Stěžovatel ve svém původním podání, tehdy ještě bez právního zastoupení, uvedl, že soudem prvého stupně mu bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR předáno osobně teprve 25. září 2003. Tato skutečnost byla konstatována rovněž v podání vyhotoveném právní zástupkyní, doručeném Ústavnímu soudu 9. prosince 2003 faxem, resp. 10. prosince 2003 poštou.
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti. Vyžádal si předmětný spis, ze kterého zjistil, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. J. K., advokátní, doručeno dne 1. dubna 2003 (č.l. 149). Dne 29. července 2003 a dne 25. září 2003 pak stěžovatel do příslušného spisu nahlížel. Dne 25. září 2003 si rovněž nechal pořídit kopii přípisu předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR z č.l.
149. Od tohoto okamžiku pak odvozoval doručení napadeného rozhodnutí.
Dle ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. má-li účastník řízení zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci, vyjma případů, kdy by byla účastníkovi stanovena povinnost něco vykonat osobně. Usnesením dovolacího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl pro jednání před Nejvyšším soudem ČR zastoupen na základě procesní plné moci ze dne 6. září 2002 (č.l. 130). Pokud tedy v přípisu předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.
února 2003 bylo (společně s navrácením spisu) uvedeno, aby stejnopisy byly doručeny účastníkům řízení (resp. jejich zástupcům či zmocněncům), postupoval soud prvého stupně v souladu s procesními předpisy, pokud rozhodnutí doručil výhradně právnímu zástupci stěžovatele. Bylo tedy v silách a možnostech stěžovatele i jeho tehdejšího právního zástupce seznámit se s uvedeným rozhodnutím a rovněž reagovat na něj. Pokud stěžovatel nebyl o výsledku řízení před Nejvyšším soudem ČR informován JUDr. K. bezprostředně, seznámil se s obsahem rozhodnutí nejpozději při prvním zmíněném nahlížení do spisu, tj. dne 29.
července 2003.
Pokud se stěžovatel obrátil na Ústavní soud teprve podáním doručeným dne 29. října 2003, konstatuje Ústavní soud, že takové podání bylo učiněno po lhůtě stanovené dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, která činí 60 dní od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práv připouští. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu podání po zákonem stanovené lhůtě dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. b) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 8. ledna 2004 JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj