Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci stěžovatelky AEROKLUB Kladno, P. O. BOX 70, Kladno, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Jiříčkem, Kamenická 43, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 62 Co 105/2006 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. 8 C 13/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Odvolací soud následně dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodnutím o místní příslušnosti (resp. nepříslušnosti) pochybil, neboť ode dne, kdy nastaly účinky prohlášení konkurzu na majetek účastníka řízení, do dne, kdy byl oprávněným subjektem podán návrh na pokračování v řízení, se nekonají jednání, neběží lhůty a soud nesmí vydat žádné rozhodnutí ani učinit jiný úkon. Z toho důvodu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení.
Výše citovaná rozhodnutí napadla stěžovatelka předmětnou ústavní stížností, v níž konstatovala, že z rozhodnutí soudu byl na straně žalované určen zcela jiný účastník. V rámci zkoumání příslušnosti soudu bylo meritorně rozhodnuto o skutečnosti, že vzletová a přistávací dráha letiště Kladno není samostatnou věcí a následuje právo hospodaření k pozemku, ke kterému má právo hospodaření a tím patří do konkurzní podstaty úpadce, a to aniž byla správcem konkurzní podstaty tato dráha do podstaty zařazena. Závěrem pak stěžovatelka poukazuje na tu skutečnost, že ve věci došlo k několikeré změně soudce, aniž by byla o této věci jakkoli zpravena.
V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97 , publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).
Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud rozhodnutí soudu první instance zrušil a věc mu vrátil k dalšímu jednání. Řízení před obecnými soudy nelze tedy v této části považovat za skončené. Nebyla tak naplněna podmínka subsidiarity ústavní stížnosti, z níž vychází též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Opětovně je tak nutno zdůraznit, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím teprve tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. V projednávané věci, pokud nebylo dosud rozhodnuto, budou obecné soudy dále jednat a jakýkoli zásah do jejich rozhodovací činnosti ze strany Ústavního soudu by byl v této fázi v rozporu s principem minimalizace zásahu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická soudce zpravodaj