Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy L. (jedná se o pseudonym), zastoupené opatrovnicí Annou L. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, sídlem Kalefova 404/15, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. listopadu 2023 sp. zn. 4 T 7/2023, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi a J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 6 a 10 Listiny základních práv svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení vedeném proti J. H. (dále jen "vedlejší účastník") pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2023 sp. zn. 4 T 7/2023 vedlejšího účastníka podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán, a podle § 229 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. 10 To 126/2023 k odvolání státního zástupce rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu a odvolání poškozené zamítl.
4. Následně okresní soud napadeným rozsudkem vedlejšího účastníka podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a podle § 229 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud v odůvodnění konstatoval, že v rozhodované věci proti sobě stála obhajoba vedlejšího účastníka na straně jedné a verze stěžovatelky spolu s její rodinou na straně druhé. Posléze uvedené výpovědi označil za křivé a dovodil, že stěžovatelka a vedlejší účastník se rozhodli spolu počít dítě, což se jim "po určitém snažení (po předcházejících neúspěšných pokusech) podařilo". V jednání vedlejšího účastníka tak nebylo možno spatřovat ničeho protiprávního. Proti tomuto rozsudku okresního soudu nebylo podáno odvolání.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí o zproštění viny obžalovaného zatížily extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry. Rozsudek krajského soudu se podle stěžovatelky vyznačuje libovůlí a závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že jako poškozená má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých základních práv a svobod. Zdůrazňuje, že je osobou s mentální retardací, která jí byla diagnostikována již v šesti letech, přičemž ze znaleckých posudků (ze dne 8. 11. 2021 a ze dne 24. 11. 2023, který však okresní soud obdržel až dne 1. 12. 2023) vyplývá, že není způsobilá kvalifikovaně rozhodovat o svém životě a o oblastech ve svém životě, včetně oblasti sexuální. Vedlejší účastník zneužil její bezbrannosti, neboť dosahuje intelektu šestiletého dítěte. Znalecké posudky vylučují, že by stěžovatelka byla schopna reprodukovat naučené obraty a pojmy (a účelově vypovídat v neprospěch vedlejšího účastníka) či napsat dopisy, které předložil vedlejší účastník. Stěžovatelka byla vzhledem ke svému zdravotnímu postižení neustále pod dohledem svých rodinných příslušníků (též kvůli tomu, že se v minulosti chovala agresivně ke svému okolí), pročež není možné, aby udržovala partnerský vztah s vedlejším účastníkem, jak na svoji obhajobu tvrdil. Ze znaleckého posudku k elektronické komunikaci, vedené prostřednictvím aplikace WhatsApp, vyplývá, že nelze zjistit, kdo tuto komunikaci vedl. Z jejího obsahu se přitom má podávat, že stěžovatelka pracovala ve strojírenské společnosti svého strýce a rozuměla pojmům souvisejícím s rodinnými a partnerskými vztahy. Závěrem stěžovatelka dovozuje, že by se Ústavní soud měl právně závazně vyjádřit k "právu na intimní život duševně omezených osob", které nemohou adekvátně projevit svůj nesouhlas, čímž jsou ve zvýšené míře ohrožené osobami zneužívajícími jejich bezbrannosti.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka (zastoupená opatrovnicí) je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon neumožňuje stěžovatelce podat proti výroku o vině rozsudku okresního soudu opravný prostředek (odvolání).
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. V nyní posuzované věci stěžovatelka napadá rozsudek, jímž byl vedlejší účastník zproštěn obžaloby, a porušení svých práv spatřuje zejména ve způsobu, jakým okresní soud hodnotil provedené důkazy v trestní věci, v níž vystupovala jako poškozená. Vzhledem k předmětu ústavní stížnosti se Ústavní soud předně zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek může zproštění obžaloby vést k porušení základních práv a svobod osoby, jež měla být poškozena jednáním, pro které byla obžaloba podána. Jak Ústavní soud v minulosti zdůraznil, stát se formulací ústavních ustanovení o základních právech a svobodách zavázal nejen k tomu, že je svou činností sám nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné oblasti bude zasahovat jen v ústavních a zákonných mezích, ale také, že s ohledem na mocenský monopol a zákaz svémoci bude poskytovat ochranu (tzv. pozitivní status jednotlivce) těmto právům, svobodám a hodnotám, a to i jsou-li narušeny jednáním někoho jiného, než je nositel veřejné moci. Takovým porušením by se měl snažit předcházet v jednotlivých právních odvětvích, zejména správního či trestního práva [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), body 24. a 25.].
10. Důležitým odrazem uvedených povinností státu je právo poškozených na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)]. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91). Naopak u přečinů je zákrok Ústavního soudu možný jen výjimečně ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), bod 19.]. Právo na účinné vyšetřování může vyžadovat i ochrana soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť ty nejvážnější útoky na lidskou důstojnost a soukromý život mohou vyžadovat reakci trestního práva [srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2003 ve věci M. C. v. Bulharsko, stížnost č. 39272/98, bod 150., nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21 (N 41/111 SbNU 166)].
11. V posuzované věci bylo trestní řízení vedeno pro podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jehož obětí měla být stěžovatelka. Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit zásah do práva na účinné vyšetřování zejména v kontextu práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 3 a 8 Úmluvy.
12. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na účinné vyšetřování zavazuje především orgány moci výkonné, avšak nevyloučil jeho uplatnění také v soudním řízení. Povinnosti státu totiž není učiněno zadost, nebude-li výsledků takovéhoto vyšetřování využito v trestním řízení podle ústavních pravidel. V určitých případech nutno dovodit, že povinnost objasnit okolnosti protiprávního jednání má i soudní moc, a to ve všech druzích řízení [srov. odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 , body 31. a 32., a usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21 , bod 40. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
13. Otázce, zda Ústavní soud může konstatovat porušení práva na účinné vyšetřování v případech, kdy v trestní věci proběhlo hlavní líčení a věc již byla rozhodnuta trestními soudy, se věnoval nález ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (N 195/102 SbNU 226), v němž Ústavní soud vyzdvihl význam principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo v rámci záruk řádného procesu a konstatoval, že v duchu těchto principů je to stát, kdo je povinen prokázat obviněnému vinu, a ne obviněný, kdo je povinen prokázat svou nevinu. S uvedeným je nerozlučně spojena myšlenka, že existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti právního nebo skutkového charakteru, je nezbytné vyložit je ve prospěch obviněného. Prostor pro zásah Ústavního soudu by se proto otevřel jen tehdy, nebylo-li by posouzení věci trestními soudy dostatečně důkladné či nestranné ve smyslu práva na účinné vyšetřování, jak bylo shora vymezeno. Zásah Ústavního soudu by byl namístě až tehdy, jestliže by trestní soudy opomenuly podstatný důkaz či byly-li by jejich skutkové závěry iracionální nebo extrémně rozporné s provedenými důkazy (viz body 41. až 43. uvedeného nálezu). Účinné vyšetřování nicméně nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 , bod 20.).
14. Ústavní soud nezjistil, že by se okresní soud v posuzované věci dopustil pochybení, v jehož důsledku by bylo možno konstatovat porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování. Okresní soud pečlivě zvážil provedené důkazy a přesvědčivě a logicky zdůvodnil svůj závěr o tom, že obhajoba vedlejšího účastníka spočívající v tom, že styk mezi ním a stěžovatelkou byl oboustranně dobrovolný, nebyla vyvrácena, nýbrž naopak potvrzena. Okresní soud se zejména podrobně věnoval výpovědi stěžovatelky, která byla v této trestní věci zásadním důkazem proti obžalovanému.
Poté, co okresní soud tuto výpověď zhodnotil jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy, dospěl k závěru, že nesplňuje nároky, které jsou na ni kladeny jakožto na stěžejní důkaz viny vedlejšího účastníka. Okresní soud zejména poukázal, že stěžovatelka přišla k výslechu vybavená poznámkami, které k výzvě policistky plynule a rychle přečetla, tudíž jakékoliv pochybnosti o jejích schopnostech v tomto směru jsou liché. Na základě znaleckého dokazování též dospěl k závěru, že stěžovatelka s vedlejším účastníkem vedli v období od 18.
9. 2019 do 29. 7. 2021 elektronickou komunikací (prostřednictvím aplikace WhatsApp), jejíž "velká část je sexuálně laděná", přičemž se týkala i dne 20. 9. 2020, kdy mělo dojít k inkriminovanému skutku. Tato komunikace přitom podle zjištění okresního soudu podporuje obhajobu vedlejšího účastníka. Stěžovatelka tedy disponovala patřičnými "digitálními dovednostmi", přičemž vysoký počet chyb v písemném projevu ve sledovaných souvislostech podle okresního soudu zvyšuje "autenticitu zmíněné komunikace".
Okresní soud dovodil, že výpovědi k tíži vedlejšího účastníka byly nepravdivé rovněž ohledně dalších rozhodných skutečností, jelikož opatrovnice a další svědci o vztahu stěžovatelky s vedlejším účastníkem věděli, neboť se účastnili oslav jeho narozenin a viděli, že stěžovatelka má ve svém pokoji pověšené fotografie s vedlejším účastníkem. Stěžovatelkou zpochybňovaná činnost ve výrobním provozu svého strýce se měla týkat pomocných prací, nevyžadujících zvláštní znalosti či dovednosti. Ústavní soud, aniž by vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími v rovině, které z nich jsou "správnější", neshledává rozpor mezi výsledky znaleckého dokazování, podle kterých stěžovatelka trpí lehkou mentální retardací, a závěry okresního soudu, který dovodil, že i přesto byla způsobilá vedlejšímu účastníkovi dát najevo nesouhlas s inkriminovaným jednáním, odpovídal-li by její vůli (srov. rozsudek ESLP ze dne 4.
12. 2003 ve věci M. C. v. Bulharsko, stížnost č. 39272/98).
15. V souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti je především úkolem nalézacího soudu řádně hodnotit důkazy a vyvodit z nich odpovídající skutkové závěry. Ústavnímu soudu nepřísluší provedené důkazy přehodnocovat, nezjistí-li v procesu hodnocení důkazů pochybení dosahující porušení ústavně zaručených práv. V posuzované věci Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištění, ani prvky svévole v rozhodování okresního soudu, na něž poukazuje opatrovnice stěžovatelky. Dovodil-li okresní soud po řádném vyhodnocení důkazů, že v jednání vedlejšího účastníka nelze spatřovat nic protiprávního, nelze mu vytýkat, že rozhodl o zproštění obžaloby. Uvedená zásada je jednou ze základních záruk spravedlivého procesu v rámci trestního řízení a trestní soudy mají povinnost k ní přihlédnout v situacích, kdy jsou přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. V nynější věci okresní soud své závěry přesvědčivě zdůvodnil a Ústavní soud v odůvodnění jeho rozhodnutí neshledal vady dosahující ústavněprávní roviny. Ústavní soud tedy nemá žádných výhrad proti rozsudku okresního soudu, který vedlejšího účastníka podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby. Tento postup je v souladu s dosavadní judikaturou, jak Ústavní soud potvrdil například v nálezu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23 .
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla dotčena stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu