Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bartoše, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2025 č. j. 8 As 126/2025-31 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. června 2025 č. j. 52 A 78/2024-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, 2) obce X, a 3) Josefa Vernera, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městský úřad Lanškroun vydal po předchozích procesních peripetiích dne 1. 7. 2024 rozhodnutí, kterým v řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu deklaroval veřejně přístupnou účelovou komunikaci na části pozemků v obci X. Vlastníkem části těchto pozemků je stěžovatel, pozemky používal k přístupu na své nemovitosti třetí vedlejší účastník. Stěžovatel a další účastníci řízení napadli rozhodnutí městského úřadu odvoláním, které Krajský úřad Pardubického kraje zamítl rozhodnutím ze dne 16. 10. 2024.
2. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že se městský úřad podrobně zabýval všemi znaky veřejně přístupné účelové komunikace a krajský úřad následně správně potvrdil rozhodnutí městského úřadu. Znatelnost komunikace je doložena úředním záznamem o místním šetření. Součástí spisu je i důkaz o historické existenci této cesty. Rovněž svědecké výpovědi potvrdily, že na daném místě existovala pozemní komunikace a že ji stěžovatel rozšířil.
Z předložených důkazů dle krajského soudu plyne naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Znatelnost komunikace dokazuje i polohopisné zaměření, s nímž souhlasil i sám stěžovatel. Je-li splněna podmínka komunikační nezbytnosti pro potřebu vlastníků nemovitosti, je založeno i právo vstupu třetím subjektům. Komunikaci využívají třetí osoby a dopravní obslužnost. Rovněž zhistorických podkladů je patrné, že komunikace již dříve vedla po stejné trase a sloužila jako přístup k přilehlým nemovitostem.
Stěžovatelovu námitku, že cesta vede přes dvorek, kde si hraje jeho dcera, krajský soud považoval za účelovou. Bezpečnost na komunikaci lze řešit umístěním dopravního značení v případě ohrožení nemovitosti neúměrným provozem nákladních vozidel. Podstatné je, že cesta vede také po pozemcích jiných vlastníků, kteří jejímu veřejnému užívání nijak nebrání. Také souhlas vlastníka pozemku, jakožto jeden ze znaků nezbytných pro existenci veřejně přístupné účelové komunikace, byl v celé délce posuzované komunikace naplněn.
Souhlas byl dán předchozími vlastníky a stěžovatelem pak konkludentně. Nebyl ani prokázán alternativní způsob řešení spojení ostatních nemovitostí.
3. Stěžovatel neuspěl ani s kasační stížností. Nejvyšší správní soud podstatnou část kasačních námitek označil za nepřípustnou, protože stěžovatel v této části pouze zopakoval svou žalobní argumentaci, kterou přeformuloval do podoby námitek kasačních, aniž se vůbec pokusil reagovat na napadený rozsudek krajského soudu. Dále Nejvyšší správní soud dovodil, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný, krajský soud se vypořádal se všemi důkazními návrhy a vysvětlil, proč některé navržené důkazy neprovedl. Krajský soud ani předtím správní orgány nijak nepochybily, nevěnovaly-li se samostatně testu proporcionality. Přiměřenosti zásahu se věnovaly při posouzení naplnění jednotlivých definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace.
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy zasáhly do jeho vlastnického práva, neboť určily, že se na pozemcích stěžovatele nachází veřejná účelová komunikace, přestože tato cesta nevykazuje znaky veřejné účelové komunikace. Napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Deklarovaná cesta vede v přímé blízkosti oken stěžovatelova domu, což přímo zasahuje do jeho soukromí. Správní soudy a předtím správní orgány ignorovaly fakt, že stěžovatel má zdravotně postiženou dceru, která je zvyklá se běžně pohybovat v místech, kde údajně vede sporná cesta. Provoz vozidel ohrožuje zdraví stěžovatele a jeho rodiny, nadto ohrožuje statiku stěžovatelova domu.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace práva v dané věci byla neústavní (takto již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
).
6. Stěžovatel tuto výchozí tezi opomíjí a dokonce vůbec nereaguje ani na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který většinu jeho námitek označil za nepřípustnou (protože v nich stěžovatel nijak nereagoval na napadený rozsudek krajského soudu a jen jednoduše rekapituloval obsah žalobních bodů, s nimiž se však krajský soud dostatečně vypořádal). Takovýto postup je v obecné rovině ústavně souladný, samozřejmě pokud Nejvyšší správní soud neoznačí za nepřípustné ty námitky, které ve skutečnosti stěžovatel uplatnil originálně (viz nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23
, body 17 násl.). Stěžovatel však neříká, že námitky byly přípustné a že Nejvyšší správní soud pochybil, pokud je označil za nepřípustné.
7. Ústavní soud si od obou správních soudů vyžádal kasační stížnost i žalobu a zjistil, že oba dokumenty jsou ve značné míře shodné, přesně, jak uvedl Nejvyšší správní soud. Stěžovatel dokonce rozvíjí chybu, jakou udělal již v řízení o kasační stížnosti, svou argumentaci oproti kasační stížnosti mimoběžně dále rozhojňuje, aniž by bylo jasné, v čem vlastně reaguje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (kasační stížnost měla pět stran vlastní argumentace, viz s. 4 až 8, argumentace v ústavní stížnosti je oproti tomu více než dvojnásobná).
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že v ústavní stížnosti nelze dohánět stěžovatelovu laxnost či procesní pochybení, kterých se dopustil v řízení dřívějším. Není ani možné, aby ústavní stížnost uplatňovala zcela novou argumentaci, k níž se neměly šanci vyjádřit soudy v napadených rozhodnutích. Argumenty, které stěžovatel včas a řádně neuplatní již před obecnými soudy, ačkoli tak učinit mohl, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti - standardně považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (viz např. usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1482/19
, bod 10).
9. K otázce bezpečnosti provozu na komunikaci se vyjádřil Nejvyšší správní soud v bodě 27 napadeného rozsudku. Tuto argumentaci shledal nepřípustnou, protože jen opakuje námitky žalobní. Stěžovatel s tímto závěrem Nejvyššího správního soudu nijak nepolemizuje, a jen opakuje, že provoz na komunikaci je nebezpečný (což prokládá skutkovými tvrzeními). Není tak jasné, v čem vlastně Nejvyšší správní soud pochybil; tuto otázku přece nehodnotil, ale naopak označil stížnostní argumentaci za nepřípustnou, neboť jen opakující žalobní body bez jakékoli přidané hodnoty. To platí též pro údajnou absenci souhlasu s veřejným užíváním (bod 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
10. K tomu, že si na komunikaci hraje stěžovatelova dcera, se oba soudy vyjádřily (bod 25 rozsudku krajského soudu a bod 32 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel sice v kasační stížnosti letmo zmínil její zdravotní stav (na s. 5 dole), nově však tuto otázku obsažně rozvíjí teprve v ústavní stížnosti. Ústavní soud se logicky nemůže vyjadřovat k této otázce nad rámec námitek, které měly k dispozici oba správní soudy. Podobně v kasační stížnosti neuváděl ani námitky narušením soukromí (zmiňoval jen vágně neprovedení testu proporcionality, k tomu bod 39 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
11. K otázce dokazování a neprovedení některých důkazů krajským soudem se dostatečně vyjádřil Nejvyšší správní soud v bodě 36 napadeného rozsudku. K navrženému znaleckému posudku se obsažně vyjádřil krajský soud v bodě 27, stěžovatel ani zde nevysvětluje, v čem oba správní soudy ústavněprávně pochybily (mylně jen tvrdí, že soudy jeho návrh ignorovaly).
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu