Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Výborčíka, zastoupeného Mgr. Michalem Gebouským, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2023, č. j. 22 Co 180/2023-99, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. května 2023, č. j. 119 C 25/2020-73, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Jaroslava Týnovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 45 000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník totiž užíval v období od srpna do října 2020 stěžovatelův rodinný dům, byť nájemní právo k domu zaniklo již v srpnu 2018. Stěžovatel prokazoval, že obvyklé nájemné za dům bylo 15 000 Kč měsíčně. Okresní soud v Kladně žalobě zčásti vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 15 000 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části pak žalobu zamítl.
Stěžovatel má podle okresního soudu nárok pouze na náhradu za užívání nemovitostí ve výši posledně sjednaného nájemného, tj. 5 000 Kč měsíčně. Na věc se použije § 2295 občanského zákoníku, podle něhož do dne skutečného odevzdání bytu po skončení nájmu má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného. Toto pravidlo se použije přiměřeně i na pronájem domu (§ 2236 odst. 3 občanského zákoníku) a dopadá i na stěžovatele. Byť stěžovatel nabyl nemovitosti v době, kdy již nájem skončil a vedlejší účastník dům užíval neoprávněně, stěžovatel o neoprávněném užívání věděl.
Vstoupil tak do práv a povinností předchozího vlastníka.
3. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil. I podle krajského soudu na stěžovatele přešla práva a povinnosti z nájemního vztahu vedlejšího účastníka s předchozím vlastníkem. Mezi tato práva spadá i právo na náhradu za užívání neodevzdané nemovitosti (§ 2221 odst. 1 ve spojení s § 2295 občanského zákoníku).
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyložily § 2295, § 2221 a § 1106 občanského zákoníku. Opakuje názor, že změnou vlastnictví se aplikace zákonné náhrady ve výši sjednaného nájmu přetrhla, vedlejší účastník nemovitost obsadil bez právního titulu "znovu" a stěžovateli náleží bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného. Podle stěžovatele nemohou na základě § 2221 občanského zákoníku na nového vlastníka přecházet i práva a povinnosti z již skončených nájemních vztahů. Výklad obecných soudů nahrává nepoctivým nájemcům, kteří budou platit pouze sjednané nájemné namísto tržního nájemného do doby, než se rozhodnou nemovitost opustit.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem [ovšem vyjma té části, ve které napadá výrok I rozsudku okresního soudu, neboť zde byl stěžovatel úspěšný; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s výkladem podústavního práva, které již vyložily obecné soudy. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že není dalším článkem v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, zda jsou správná či zda jsou v souladu se zákonem. Ústavní soud je v prvé řadě soudním orgánem ochrany ústavnosti [nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18
(N 147/95 SbNU 272), bod 25].
7. Na výkladu obecných soudů o přechodu práva na náhradu za užívání neodevzdané nemovitosti není nic neústavního. Oba obecné soudy svůj výklad pečlivě odůvodnily (body 16 a 17 rozsudku okresního soudu, body 17 až 19 rozsudku krajského soudu). Nevyšly jen z jazykového znění sporných ustanovení, ale zaměřily se i na systematiku občanského zákoníku a na zkoumání smyslu a účelu právní normy. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné závěry obecných soudů znovu opakovat [např. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16
(N 150/82 SbNU 379), bod 11].
8. Lze pouze dodat, že argumentace stěžovatele, podle které provedený výklad opravňuje nepoctivé nájemce platit sjednané nájemné donekonečna, není důvodná. Vlastníkům nic nebrání podat proti takovým osobám žalobu na vyklizení, což se také v této věci stalo (bod 5 rozsudku okresního soudu). Spekulativní je pak námitka, co by se stalo, pokud by nájemné bylo sjednáno v nějaké fiktivní výši (1 Kč měsíčně), protože o nic takového v nynější věci nejde.
9. Ústavní soud porušení základního práva stěžovatele nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu