Právo na ochranu osobnosti. Přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A.
A-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, p. zn. 8 Co 610/99, 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99, ze dne 24. 9. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, se zrušuje.
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. V důvodech ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že se žalobou ze dne 29. 1. 1991 u Okresního soudu v Ostravě domáhala ochrany osobnosti po žalovaných v tom směru, aby uveřejnili omluvu v Moravskoslezském večerníku za jejich dopis publikovaný v tomto periodiku, obsahující nepravdivá tvrzení, a poskytli jí společně a nerozdílně finanční satisfakci ve výši 30.000,- Kč. Po osmiletém soudním martýriu, kdy byla stěžovatelka dokonce nucena se z rozhodnutí soudu podrobit znaleckému dokazování stran jejích charakterových vlastností, byť to byla ona, kdo se dovolával ochrany proti neoprávněnému zásahu, vydal Okresní soud v Ostravě rozsudek, čj.
35 C 246/91-272, ze dne 16. 11. 1998, a návazně doplňující rozsudek, čj. 35 C 246/91-311, ze dne 6. 5. 1999, jimiž žalovaným uložil povinnost zaslat stěžovatelce omluvný dopis ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku tohoto znění : "V dopise, který jsme zaslali Moravskoslezskému večerníku, z něhož část byla dne 22. 11. 1990 otištěna v čl."Polemika kolem DPMO", jsme uvedli, že p. A. A-ovou jsme měli možnost bezprostředně poznat jako člověka necharakterního, se špatnou pracovní morálkou a špatnými lidskými vlastnostmi, že proto také byla před časem z našeho kolektivu vyloučena, že jsme ji poznali jako osobu, která musí snad za každou cenu narušovat mezilidské vztahy, a že jí bylo podle zcela záhadných kritérií uděleno vyznamenání Vzorný pracovník dopravy.
Tato tvrzení však nebyla podložena žádnými objektivními informacemi, vycházela pouze z našich subjektivních názorů, nejsou tedy pravdivá, a proto se paní A. A-ové omlouváme." Návrh stěžovatelky, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit jí každý částku po změně návrhu 5.000,- Kč jako finanční satisfakci, však byl zamítnut. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala do všech výrokových částí uvedených rozsudků odvolání, pozdějším podáním však vzala v části I napadeného doplňujícího rozsudku odvolání zpět.
Naproti tomu však uvedeným podáním rozšířila nárok na poskytnutí finanční satisfakce v tom směru, aby byli žalovaní zavázáni jí společně a nerozdílně zaplatit částku 45.000,- Kč, a to v podstatě s odůvodněním, že uvedená částka adekvátněji vystihuje míru potřeby zadostiučinění, jakož i zvýšení účinnosti ochrany osobnosti a tím i preventivní působení, když odstranění následků předmětného zásahu formou omluvy v zaniklém Moravskoslezském večerníku není již dost dobře možné, nemluvě i o časovém odstupu devíti let od zásahu, kdy toliko privátní omluva nemůže být považována za dostačující a zákonem koncipovaná materiální satisfakce, jako satisfakce podpůrná, se tak stává satisfakcí prioritní.
Ohledně rozsudku pak uvádí, že je odůvodněn dostatečným způsobem. Odvolacímu soudu nic nebrání užít argumentu vyplývajícího z procesního práva (vázanost zjištěným skutkovým stavem) i argumentu vyplývajícího z práva hmotného (hodnocení přiměřené míry satisfakce), pokud vedou ke stejnému závěru, jako v tomto případě. Stěžovatelce byla přiznána přiměřená satisfakce rozhodnutími soudů obou stupňů, soudní ochrana jí tedy odepřena nebyla a nebyla zkrácena na žádných jiných právech zaručených Ústavou ČR a Listinou.
Stížnost proto pokládá za nedůvodnou a souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Z. K., R. K. a V. H., žalovaní v řízení před obecnými soudy, navrhli zamítnutí ústavní stížnosti z důvodů ve svém podání rozvedených, jimž se však zároveň svého postavení vedlejších účastníků tohoto řízení vzdali. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují pak především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví vázanost soudce při rozhodování zákonem. Své rozhodnutí o nepřiznání stěžovatelkou požadovaného zadostiučinění v penězích odvolací soud v podstatě odůvodnil tím, že žádný z účastníků nezpochybňoval skutkový stav zjištěný prvoinstančním soudem a nenavrhoval v tomto směru provedení žádných důkazů, a odvolací soud tedy neměl jinou možnost než vycházet z tohoto zjištěného skutkového stavu a prvoinstančním soudem prokázané míry snížení důstojnosti a vážnosti stěžovatelky.
Podle ustanovení § 213 o.s.ř. však odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Přiznání zadostiučinění v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 o.z. pak je věcí volné úvahy soudu podle zhodnocení celkové povahy každého jednotlivého případu, i jeho jednotlivých okolností. Odvolací soud se však v napadeném rozhodnutí spokojil pouze s konstatováním, že okresní soud vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by ve značné míře byla snížena důstojnost či vážnost stěžovatelky ve společnosti a rodině, když, jak uvedl, neměl jinou možnost, než vycházet ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem.
Nezávislost rozhodování obecných soudů je ohraničena povinností soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Tato povinnost řádného odůvodnění, jako nutná náležitost spravedlivého procesu vylučující libovůli při soudním rozhodování, představuje součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR). Z odůvodnění rozhodnutí tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp.
zn. 8 Co
610/99, ze dne 24. 9. 1999 však není patrno, a to považoval Ústavní soud v dané věci za významné, zda a jakým způsobem byl zhodnocen fakt, na který stěžovatelka poukazovala již v odvolání, totiž nastálá objektivní změna situace, způsobená délkou trvání řízení a zánikem Moravskoslezského večerníku. Za stavu, kdy důvody uvedené v ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku svědčící pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích, jsou zákonem uváděny pouze demonstrativně, měl se totiž odvolací soud, při zachování zásad spravedlivého procesu, právě s ohledem na nemožnost již odčinit uvedení nepravdivých údajů o stěžovatelce rovnocenným způsobem, především zabývat otázkou, zda omluva žalovaných, k níž byli tito pravomocně soudem zavázáni formou osobního dopisu, který však již nemůže v poměru k jiné osobě, než je samotná stěžovatelka, vyvrátit nepříznivé účinky uveřejněného článku, je vůbec způsobilá být přiměřeným, a tedy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z.
i postačujícím zadostiučiněním. Jinak řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finanční. K tomu však v posuzované věci, jak shora uvedeno, nedošlo. Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušeno. (V této věci pak, a to již mimo posuzování věci samé, a tudíž nikoliv na adresu obecného soudu, pro úplnost Ústavní soud uvádí, že měl k dispozici "omluvný" dopis, zaslaný žalovanými stěžovatelce, jehož základním rysem je jeho nečitelnost, a z jehož formy je tak zřetelný poměr žalovaných nejen k právu stěžovatelky na morální zadostiučinění, ale i k soudnímu rozhodnutí samotnému.)
Pokud jde o další v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99, ze dne 24. 9. 1999, pak v souvislosti s tímto rozhodnutím stěžovatelka nenamítala dotčení jejích ústavně zaručených základních práv a Ústavní soud neshledal v poměru k tomuto usnesení nic, co by svědčilo pro jeho zásah. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 31. května 2001