Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Chlebíka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem Třinec, Husova 401, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 28 Cdo 3285/2013-607, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2013, č. j. 15 Co 896/2012-537, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Okresní soud v Novém Jičíně poté, co jeho původní rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2010, č. j. 51 Co 129/2010-217, zrušeno, rozhodl ve věci svým rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, č. j. 14 C 260/2008-420, tak, že vedlejšímu účastníku uložil povinnost uhradit stěžovateli částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, neboť na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že skutkový děj se odehrál tak, jak stěžovatel uvedl v žalobě.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2013, č. j. 15 Co 896/2012-537, změněno tak, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta. Odvolací soud dospěl po zopakování dokazování k závěru, že stěžovatel není k podání žaloby věcně legitimován. To proto, že při předání finanční částky 300.000,- Kč dne 26. 4. 2006, které nebylo mezi účastníky řízení sporné, svědek Ing. Jan Mikulík nejednal s vedlejším účastníkem za sebe jako fyzickou osobu, ale za obchodní společnost TOP-Montáže s.r.o., jejímž byl v té době zástupcem, což vyplývá mj. z příjmového pokladního dokladu, na němž je uvedeno "Mikulík Jan / TOP-Montáže s.r.o.".
Tato obchodní společnost (nikoli svědek Ing. Jan Mikulík) měla být také dle názoru odvolacího soudu smluvní stranou smlouvy o koupi nákladního vozidla. Proto případné právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklo předmětné obchodní společnosti, nikoli Ing. Janu Mikulíkovi jako fyzické osobě, a tento tudíž nemohl svou pohledávku na stěžovatele platně převést.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 28 Cdo 3285/2013-607, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), když odvolací soud dle jeho názoru rozhodl věcně správně a v souladu s judikaturou dovolací instance.
8. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti především nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů odvolacím soudem, který po zopakování dokazování dospěl k jiným závěrům ohledně věrohodnosti jednotlivých svědků, jakož i o obsahu příjmového pokladního dokladu ze dne 26. 4. 2006, než soud prvního stupně.
9. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že postup soudů v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, pak Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" soudy provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu by v souvislosti s hodnocením důkazů obecnými soudy mohl být pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry z nich vyvozenými, jenž bývá obvykle způsoben zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou v příslušných úvahách obecného soudu.
10. Pochybení právě naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní rozhodované věci neshledal. Ústavní soud je naopak toho názoru, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje svědky Ing. Jana Mikulíka a Marii Mikulíkovou za věrohodné (str. 11 - 13 rozsudku odvolacího soudu), přičemž Ústavní soud na toto odůvodnění v této souvislosti pouze odkazuje.
11. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že by odvolací soud porušil právo na rovné postavení účastníků řízení tím, že z důvodu "nepodstatných" rozporů v jejich výpovědích označil za nevěrohodné svědky Ing. Jana Mikulíka a Marii Mikulíkovou, kteří svědčili ve prospěch stěžovatele, avšak zároveň za věrohodné označil svědky Ing. Vladislava Tomoszka a Milana Křižana, kteří svědčili ve prospěch vedlejšího účastníka a v jejichž výpovědích rovněž existovaly rozpory, na které bylo stěžovatelem v řízení upozorňováno.
To proto, že důvodem, proč odvolací soud nepovažoval svědky Ing. Jana Mikulíka a Marii Mikulíkovou za věrohodné, nebyla pouze skutečnost, že v jejich výpovědích bylo možno vysledovat rozpory, ale též skutečnost, že u těchto svědků shledal zájem na úspěchu stěžovatele ve věci (svědek Ing. Jan Mikulík, manžel svědkyně Marie Mikulíkové, byl postupitelem pohledávky, která byla předmětem sporu, tento měnil své výpovědi v jednotlivých fázích řízení podle toho, co bylo v dané fázi pro stěžovatele výhodné), jakož i negativní vztah svědka Ing.
Jana Mikulíka k vedlejšímu účastníkovi. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že o zájmu svědků na výsledku řízení svědčí i řada procesních úkonů, které tito (zejména pak Ing. Jan Mikulík) s cílem dosáhnout pro stěžovatele příznivého výsledku v řízení učinili. Jde-li o svědky Ing. Vladislava Tomoszka a Milana Křižana, odvolací soud ve vztahu k nim obdobné důvody, pro které by bylo možno učinit závěr o jejich nevěrohodnosti, neshledal.
12. Za důvodnou Ústavní soud nepovažuje ani námitku, že odvolací soud zcela formalisticky interpretoval obsah příjmového pokladního dokladu ze dne 26. 4. 2006. Ústavní soud má za to, že odvolací soud řádně odůvodnil, jaký význam přisoudil slovnímu spojení "Mikulík Jan / TOP-Montáže s.r.o." (viz str. 14 rozsudku odvolacího soudu), přičemž Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud při interpretaci předmětného projevu vůle nezabýval též jeho formou a okolnostmi, za nichž byl učiněn (zejména pak okolností, zda svědek Ing. Jan Mikulík v době, kdy byl úkon učiněn, jednal za předmětnou obchodní společnost či nikoli). Námitka, že odvolací soud tento volní projev vyhodnotil chybně, čímž zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, tak neobstojí.
13. K námitce stěžovatele ohledně projednání jeho dovolání Nejvyšším soudem podle nové právní úpravy, tj. dle § 236 a násl. občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud při posuzování dovolání postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, konkrétně s přechodnými ustanoveními zákona č. 404/2012 Sb., přičemž takový postup nelze považovat za zúžení dovolacího přezkumu ani za porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (shodně viz usnesení ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2813/14 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2015
Tomáš Lichovník v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu