Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky V. D., právně zastoupené advokátkou H. D., proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28. 4. 2006, č.j. 1 C 165/2005-137, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 6. 2006, č.j. 15 Co 382/2006-147, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo dojít ze strany obecných soudů k porušení čl. 90 a 96 odst. 2 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka brojí především proti té skutečnosti, že nebyla řádně poučena o účincích fikce doručení a že krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by požádal stěžovatelku o souhlas s takto zvoleným postupem. Dle názoru stěžovatelky měl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ve věci nařídit jednání, neboť napadené usnesení bylo ve své podstatě rozhodnutím ve věci samé. Obecný zmocněnec stěžovatelky byl informován pouze o uložení zásilky. Na výzvě byl uveden pouze poslední den lhůty, kdy je možno zásilku převzít. Informace o právní fikci doručení 10. dne od uložení zásilky, která byla údajně součástí obálky typu II., zmocněnci předána nebyla. Dále pak stěžovatelka poukazuje i na skutečnost, že se krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal s předloženým důkazem, a to zadní stranou obálky, v níž bylo dotčené usnesení okresního soudu doručeno.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Namítá-li stěžovatelka, že se krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení řádně nevypořádal s předloženou kopií zadní strany obálky, v níž byl doručen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, a na níž chybělo poučení o fikci doručení, nelze s ní zcela souhlasit. Krajský soud se sice s touto otázkou nevypořádal výslovně, ovšem z obsahu odůvodnění, v němž se soud věnoval popisu správného postupu při doručování, je zřejmé, že stěžovatelkou navržený důkaz byl v dané situaci zcela irelevantní. Stěžovatelka spatřuje pochybení v tom, že na zadní straně obálky nebylo umístěno poučení o fikci doručení, přitom však odhlíží od skutečnosti, že na samotné zadní straně obálky toto poučení ani nebývá.
O fikci doručení je adresát informován zásadně již na "Výzvě", kterou zanechává doručující orgán adresátovi, a na základě níž si stěžovatelka, resp. její obecný zmocněnec, vyzvedl zásilku na poště. Za situace, kdy by bylo poučení o fikci doručení uvedeno na samotné zadní straně obálky, byl by značně oslaben účel poučení, neboť adresát by se o něm dověděl až v okamžiku převzetí zásilky. Krajský soud v odůvodnění uvedl veškeré skutečnosti, které vzal při posuzování předmětného případu za podstatné a ozřejmil, k jakým právním závěrům dospěl, z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.
Uvádí-li stěžovatelka ve svém návrhu, že měl krajský soud ve věci nařídit ústní jednání, nelze se s jejím názorem ztotožnit. V souvislosti se zahájením soudního řízení je povinností soudu, mimo jiné, zkoumat procesní předpoklady řízení. V daném případě dospěl okresní soud k závěru, že odvolání je v dané věci opožděné, což následně přezkoumal též krajský soud, který dospěl ke stejnému závěru jako soud nižší instance. Rozhodování o těchto procesních otázkách, ač v odvolacím řízení, nelze považovat za rozhodování ve věci samé, neboť samotný předmět soudního sporu je stále totožný. Dispozice ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. tak byla naplněna a krajský soud postupoval v dané věci ústavně konformním způsobem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu se zákonem o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný předseda senátu