Vyloučení aplikace zákona o půdě v případech zemedělského majetku, u kterého byl uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatelky A. L. proti rozhodnutí Okresního úřadu Kladno - referátu pozemkového úřadu ze dne 11. 1. 1994, čj. 1592/44/92 Poz/HS, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 1995, sp. zn. 19 Ca 285/94 t a k t o :
Rozhodnutí Okresního úřadu Kladno - referátu pozemkového úřadu, ze dne 11. 1. 1994, čj. 1592/44/92 Poz/HS, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 1995, sp. zn. 19 Ca 285/94, se z r u š u j í. O d ů v o d n ě n í Navrhovatelka podala Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost směřující proti shora uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že těmito rozhodnutími, jimiž bylo rozhodnuto o jejím restitučním nároku, byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 19 Ca 285/94, jakož i z obsahu spisu Pozemkového úřadu Kladno, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Okresní úřad Kladno - pozemkový úřad, k návrhu navrhovatelky, závětní dědičky původní vlastnice nemovitostí M. H., směřujícímu proti obci O. na vydání jedné ideální poloviny nemovitostí, a to domu čp. 1 se st. p. č. 22/1, zahrady p. č. 122, st. p. č. 22/2 a pastviny p. č. 123, vše v k.ú. O., , rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákona o půdě) tak, že navrhovatelka není vlastnicí uvedených nemovitostí v podstatě s odůvodněním, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát žádným ze způsobů, uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, neboť zjistil, že polovinu nemovitostí st.
p. č. 22/2 a p. č. 123/2 nabyl stát jako odúmrť a st.p.č. 22/1 s domem č.p. 1 a p. č. 122 přešly do vlastnictví státu na základě rozhodnutí finančního odboru ONV K. n. V. ze dne 31. 8. 1959, čj. Fin.88/59/610, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. O opravném prostředku navrhovatelky proti uvedenému rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodoval pak Krajský soud v Praze, který vycházel ze zjištění, že rozhodnutím MNV O., ze dne 7. 3. 1952, zn. IX-616/52, byly hospodářské budovy č.p.
1 v O. včetně obytného domu M. H., sestry matky navrhovatelky, přikázány podle § 3 odst. 1 zákona č. 55/1947 Sb. do nuceného nájmu JZD O. a že rozhodnutím finančního odboru ONV K.n.V., ze dne 31. 8. 1959, čj. Fin. 88/59/610 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. přešly dům č.p. 1 se s.t.p. 22/1 a zahradou p.č. 122 v k.ú. O. z vlastnictví M. H. do vlastnictví čs. státu - MNV O. Dospěl pak v podstatě ke shodnému závěru jako pozemkový úřad, jehož rozhodnutí potvrdil, přitom v odůvodnění svého rozsudku pak uvedl, že pro odstranění majetkových křivd způsobených občanům podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. byl vydán zvláštní zákon, a to zákon č.
403/1990 Sb., který nerozlišuje svou působnost na majetek zemědělský a nezemědělský, ani to, zda rozhodnutí, na jehož základě k přechodu majetku na stát došlo, bylo vydáno v souladu s vládním nařízení č. 15/1959 Sb., či nikoliv. Protože je nepochybné, že předmětné nemovitosti přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tento způsob přechodu majetku na stát je restitučním titulem podle zákona č. 403/1990 Sb. bez ohledu na to, zda se tak stalo v souladu s citovaným vládním nařízením či nikoliv, a protože tento způsob přechodu majetku na stát není žádným z restitučních důvodů taxativně uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, není možno dodatečně konstruovat způsob přechodu na stát tak, aby vyhovoval některému ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě.
Proti těmto rozhodnutím podala navrhovatelka ústavní stížnost, v jejímž odůvodnění v podstatě poukázala na to, že z doposud provedených důkazů je zřejmé, že u předmětných nemovitostí se jednalo o hospodářské budovy a pozemky, které patřily k původní zemědělské usedlosti. Tuto skutečnost, kterou ani žádný z účastníků v řízení nezpochybnil potvrzuje jak výpis z pozemkové knihy, tak rozhodnutí MNV O. ze dne 7. 3. 1952, kterým byly předmětné nemovitosti přikázány dle zákona č. 55/1947 Sb., jenž byl později nahrazen vládním nařízením č. 50/1955 Sb. do nuceného nájmu JZD O.
Není tedy podle jejího názoru pochybnosti o tom, že se jedná o nemovitosti, které nutno podřadit pod rozsah působnosti zákona o půdě v souladu s jeho ustanovením § 1 odst. l písm. b). Zůstává však otevřená otázka restitučního titulu. Uvedla dále, že je zřejmé, že rozhodnutí, na základě kterého došlo k přechodu vlastnického práva, bylo vydáno v rozporu s vládním nařízením č. 15/1959 Sb., a tudíž se jedná o rozhodnutí neplatné od samého počátku. V případě této právní konstrukce by bylo možno, podle jejího názoru, použít hned tři restituční tituly, a to tituly uvedené pod písmeny p), r) a t) § 6 odst. 1 zákona o půdě.
I v případě, že by bylo nutno připustit účinnost takového rozhodnutí, přistoupil by k těmto titulům i titul dle písm. n), kdy vyvlastnění je v tomto případě nutno vykládat tak, že se jedná v podstatě o jakékoliv rozhodnutí státního orgánu, ve kterém se rozhoduje o odnětí konkrétního vlastnického práva konkrétnímu vlastníkovi. Dovozuje tedy, že v daném případě je možno použít několik restitučních titulů zákona o půdě a nebylo tedy možno rozhodnout s odůvodněním, které použily obě ústavní stížností napadená rozhodnutí.
V závěru pak poukazuje na publikovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 29 Ca 125/92, který její názor potvrzuje, a dále na to, že při přípravě restitučních zákonů se vycházelo z toho, že veškerý zemědělský majetek bude řešen speciálním zákonem, což bylo také prezentováno veřejnosti. Uzavírá pak, že v důsledku nesprávného právního posouzení celé věci orgány veřejné moci bylo porušeno její právo na ochranu vlastnického práva (čl.
11 Listiny) a dále právo na náhradu škody, způsobené jí nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny. Účastník řízení Krajský soud v Praze k výzvě Ústavního soudu k podání vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastník - Pozemkový fond ČR, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí vydaná dosud oběma orgány ve věci restitučního nároku navrhovatelky považuje za správná a s názory uvedenými v jejich odůvodněních se ztotožňuje.
Okresní úřad Kladno - pozemkový úřad, a obec O. se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdaly. Ústavní soud ČR po té, co se seznámil s obsahem spisů Krajského soudu v Praze a Pozemkového úřadu Kladno, týkajících se předmětné věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v zásadě opodstatněná. Podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda v případech, kdy v minulosti došlo ke ztrátě vlastnického práva k nemovitostem na základě rozhodnutí, vydaného v rozporu s vládním nařízením č. 15/1959 Sb., je u zemědělského majetku možno použít režim zákona o půdě, či nikoliv.
Aniž by Ústavní soud v daném případě jakkoliv skutkově hodnotil, zda majetek, který je předmětem sporu, splňuje podmínky ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě, jakož i otázku, zda, od kdy a na základě jakého právního poměru byl tento majetek v době ztráty vlastnictví v užívání jiného vlastníka odlišného subjektu, když důkazy v tomto směru navrhovatelkou předložené zatím v předchozích řízeních hodnoceny nebyly, nemůže pominout svůj vlastní nález, který vydal dne 15. 5. 1995, ve věci vedené pod sp. zn. IV.
ÚS 105/94 , v němž vyslovil názor, že v případech zemědělského majetku, u kterého byl v minulosti uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb., ač to bylo podle jeho § 2 vyloučeno, nelze vyloučit postup podle zákona o půdě a v podstatě se tak ztotožnil s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci, sp. zn. 29 Ca 125/95, ze dne 28. 5. 1993, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech správních pod č. 35, Správní právo č. 3/94, podle něhož "ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nelze ještě dovodit, že jejich vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona č. 403/1990 Sb., a že je vyloučeno použití zákona o půdě.
Za tohoto stavu pak, s přihlédnutím k principu právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo (čl. l Ústavy), nezbývá než konstatovat, že v posuzovaném případě nebyla právům navrhovatelky poskytnut dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto byla obě napadená rozhodnutí Ústavním soudem zrušena. Pro úplnost je třeba k navrhovatelkou tvrzenému porušení čl. 11 Listiny odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle které ochranu stanovenou uvedeným článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného, tedy existujícího.
Navrhovatelce pak nelze přisvědčit ani v tom, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, který zakotvuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu, či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, když samotné právo na náhradu škody takto způsobené předmětem předchozích řízení nebylo.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. září 1995