IV.ÚS 598/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Č., zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 8. ledna 2026 č. j. 2 T 189/2024-200, za účasti Okresního soudu v Chebu, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Chebu a J. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka a druhý vedlejší účastník jsou rodiče dvou nezletilých dcer. Otec byl v letech 2024 až 2026 trestně stíhán a eventuálně i obžalován ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl zjednodušeně řečeno dopustit tím, že po dobu několika měsíců neplatil výživné na dcery. Dne 8. 1. 2026 se v této trestní věci konalo hlavní líčení, na kterém Okresní soud v Chebu napadeným rozsudkem zprostil otce obžaloby, protože v mezičase došlo ke změně právní úpravy a jednání otce již není trestným činem. Jak otec, tak i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chebu se vzdali práva na odvolání a souhlasili se zjednodušeným rozsudkem.
2. Matka v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena celá řada práv jejích a též i nezletilých dcer. Argumentuje, že otec již byl za tento čin odsouzen, a že úmyslně neplatí výživné s cílem poškodit matku i dcery. Otec neplatí, i když má nadprůměrné příjmy a platit by mohl. Matka musela čerpat dávky a zanedbat svoje potřeby, aby dcery uživila, musí splácet za otce i hypoteční úvěr. Okresní soud se dopustil zbytečných průtahů, následkem kterých byl otec neústavně zproštěn. Jednání otce je trestné i teď, protože vydal své dcery nebezpečí nouze, což okresní soud ignoroval.
Soud opominul i to, že se otec neplacením výživného a svým způsobem života dopustil dalších trestných činů, protože zkrátil své věřitele v insolvenčním řízení. Orgány činné v trestním řízení se dopustily sekundární viktimizace, jejich přístup byl nezákonný, nepřihlédly k nejlepšímu zájmu dcer a nezajistily jejich ochranu. Nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí a porušily právo na účinné vyšetřování.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Právem na účinné vyšetřování majetkových trestných činů se Ústavní soud zabýval opakovaně. Podstatou práva na účinné vyšetřování není dosažení určitého výsledku, např. odsouzení pachatele. Jeho podstata je procesní povahy: stát musí zabezpečit řádný průběh postupu daného orgánu (nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 , bod 24). Byť základní práva a svobody požívají stejnou míru ochrany, povinnost účinného vyšetřování se liší v závislosti na dotčené hodnotě, zájmu či statku (nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 , bod 19). U majetkových trestných činů by muselo dojít ke skutečně výjimečnému selhání státu, aby zapříčinilo porušení práva na účinné vyšetřování.
Poškození totiž mají další nástroje, jak se domoci ochrany práv. Mohou se zejména obrátit na civilní soudy (rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2008 Blumberga proti Lotyšsku, č. 70930/01, § 67, podobně opět I. ÚS 1958/23, body 24 a násl.).
5. Ústavní soud přitom není nějakou alternativní "generální prokuraturou", není nějakým vrchním dohlížitelem nad zákonností postupu orgánů činných v trestním řízení, který do trestního řízení volně intervenuje a supluje úvahy příslušných orgánů ve všech věcech, které spadají do působnosti práva trestního (nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24 , bod 42). Tato teze platí o to silněji pro část trestního řízení před trestními soudy. Posoudil-li totiž spornou věc dokonce již trestní soud, tím spíše platí teze, že Ústavní soud nemůže nahradit trestní soudy při posuzování skutkového stavu věci.
Místo toho se musí zaměřit na to, zda se v řízení objevily tak závažné nedostatky, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tj. zjistit rozhodné okolnosti nebo identifikovat odpovědné osoby (srov. přiměřeně rozsudek ESLP ze dne 26. 8. 2025 B. A. proti Islandu, č. 17006/20, § 57, s citací další judikatury, či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 6. 2020 S. M. proti Chorvatsku, č. 60561/14, § 315 až § 320).
6. Pokud trestní soud pravomocně zprostí obžalovaného viny, musí být Ústavní soud obzvláště zdrženlivý (přiměřeně k tomu nález ze dne 19. 3. 2025 Pl. ÚS 17/24, body 75 až 77). Ústavní soud zasáhne do rozhodnutí, kterým trestní soud pravomocně rozhodl o zproštění obžaloby, jen ve zcela výjimečných situacích. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení orgánů činných v trestním řízení z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno extrémním nesouladem mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů orgán činný v trestním řízení učinil, a jeho právními závěry.
7. Jakkoli Ústavní soud rozumí argumentaci matky a jejímu rozčarování ze změny právní úpravy, jíž došlo k 1. 1. 2026 k částečné dekriminalizaci přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku, v posuzované věci k žádnému z vyjmenovaných neústavních pochybení nedošlo. Ústavní soud ze stěžovatelkou předložených listin zjistil, že se okresní soud v dostatečné míře zabýval otázkami, zda se dcery dostaly do nebezpečí nouze, zda v této věci nedošlo ke spáchání dalších (insolvenčních) trestných činů, zda jednání stěžovatele před novelizací nenaplňovalo znaky přísnější skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy a zda po novelizaci nenaplňovalo základní skutkovou podstatu tohoto přečinu. Okresní soud dospěl k závěru, že před částečnou dekriminalizací šlo o jednání podřaditelné pod základní skutkovou podstatu, které ale po novele účinné k 1. 1. 2026 není trestným činem a otce proto zprostil obžaloby.
Zda má být toto jednání trestné, je v gesci zákonodárce, který se ho rozhodl dekriminalizovat, přičemž okresní soud byl vázán touto pro otce mírnější právní úpravou (srov. čl. 40 odst. 6 Listiny). Nedá se též ani hovořit o tom, že by v této věci snad došlo k nějakým neústavním průtahům.
8. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu