Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Asociace českých filmových klubů, z. s., sídlem Stonky 860, Uherské Hradiště, zastoupeného Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem, sídlem Zámecké náměstí 24, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 23 Cdo 2385/2023-81, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2023 č. j. 4 Co 71/2022-62 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2022 č. j. 23 C 69/2021-35, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Bc. Filipa Smoljaka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, která podle něj porušila jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 34 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, vyžádaných rozhodnutí a soudního spisu plyne následující. Stěžovatel je pořadatelem Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Divadlo Járy Cimrmana tam v roce 2021 odehrálo na prknech Slováckého divadla hru Záskok. Na stěžovatele se následně obrátil vedlejší účastník jako jeden ze čtyř dědiců majetkových autorských práv po svém otci Ladislavu Smoljakovi s tím, že stěžovateli neudělil licenci k provedení autorského díla. Stěžovatele požádal o sdělení informací o návštěvnosti a tržbách z představení. Stěžovatel mu informace odmítl sdělit. Vedlejší účastník proto podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který mu vyhověl a stěžovateli uložil vedlejšímu účastníkovi písemně sdělit informace o celkovém počtu diváků, počtu diváků se vstupenkami na představení či s festivalovou akreditací, tržbách za prodané vstupenky a ceně festivalových akreditací. Užitím autorského díla (divadelního textu) bez poskytnutí licence vedlejším účastníkem totiž došlo k zásahu do jeho práv, proto se vedlejší účastník mohl domáhat splnění informační povinnosti podle § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Stěžovatel se bránil tím, že uzavřel smlouvu o zajištění divadelního představení s obchodní společností Divadelní agentura ECHO spol. s r.o., která běžně hry Divadla Járy Cimrmana uvádí. Tím byla licenční práva vypořádána. Krajský soud nicméně dospěl k závěru, že ze smlouvy žádným způsobem neplynulo udělení licence. Krajskému soudu bylo současně z vlastní činnosti známo, že vedlejší účastník od roku 2016 uděluje souhlasy s konáním divadelních představení sám, nikoli v zastoupení (nadto jej do té doby zastupoval jiný subjekt než Divadelní agentura ECHO).
3. Stěžovatel se odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci, který rozsudek krajského soudu potvrdil, změnil jen výrok rozsudku krajského soudu o nákladech řízení. Stejně jako krajský soud uvedl, že i kdyby snad stěžovatel prokázal existenci příkazní smlouvy mezi Ladislavem Smoljakem a Divadelní agenturou ECHO (což se ale nestalo), právní vztah založený smlouvou by smrtí Ladislava Smoljaka zanikl. Stěžovatel poté neuspěl ani s dovoláním u Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné pro nenaplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu (stěžovatel převážně polemizoval se skutkovými závěry krajského soudu a vrchního soudu).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně argumentuje, že do práv vedlejšího účastníka nemohl zasáhnout, neboť měl k uvedení hry Záskok licenci od Divadelní agentury Echo. Tvrdí, že po smrti Ladislava Smoljaka přešlo autorské právo na jeho dědice v podobě, v jaké jej zanechal. Podle stěžovatele Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem zavedli praxi, že ve věcech představení za ně jedná právě Divadelní agentura ECHO. Takto se vyjádřil i Krajský soud v Hradci Králové v jiném sporu, ve kterém figuroval vedlejší účastník, rozsudek tohoto soudu však obecné soudy v nynější věci nezohlednily. Stěžovatel byl nadto v dobré víře, že uzavřením smlouvy s Divadelní agenturou ECHO neporušil práva třetích osob. Ani k tomu však obecné soudy nepřihlédly.
5. Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů porušila základní právo na přístup ke kulturnímu bohatství podle čl. 34 odst. 2 Listiny, ve spojení s právem stěžovatele podnikat podle čl. 26 Listiny. Napadená rozhodnutí znemožňují přístup k dílům Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, stěžovateli pak znemožňují uvádění her při jeho podnikání. Díla spojená s Járou Cimrmanem jsou pro českou kulturu příznačná, jsou v ní zakořeněná. Význam cimrmanovských děl dalekosáhle přesáhl osoby jejich autorů, natož pak osoby, které se na jejich zrodu nikterak nepodílely. Stěžovatel se ohrazuje se proti tomu, aby jedna osoba mohla bez legitimního důvodu blokovat uvádění her Divadla Járy Cimrmana. Namítá též porušení práva vlastnit majetek, neboť musel vedlejšímu účastníkovi vyplatit dvojnásobek licenční odměny.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný [vyjma části napadající výrok II rozsudku krajského soudu, který vrchní soud změnil; v tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 téhož zákona. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není další běžnou přezkumnou instancí v systému obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje výjimečně, pouze pokud řízení před obecnými soudy či jejich závěry mají vady ústavněprávního rozměru [srov. nálezy ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425), bod 11, nebo ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275), body 11 a 12]. Pochybení tohoto typu však Ústavní soud nyní neshledal.
8. Stěžovatelovu argumentaci lze rozdělit na dvě části. Zaprvé tvrdí, že licenci k uvedení hry Záskok měl, soudy ale nepřihlédly k okolnostem, ze kterých stěžovatel udělení licence dovozoval. Zadruhé pak stěžovatel namítá, že licenci od vedlejšího účastníka fakticky ani nepotřeboval, resp. že nutnost získat souhlas s uvedením hry od vedlejšího účastníka porušuje jeho ústavně zaručená práva.
9. K první části stěžovatelových námitek Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti není příliš jasné, jakých skutečností se stěžovatel vlastně dovolává. Ve výsledku tak stěžovatel nereaguje na odůvodnění napadených rozhodnutí a s jejich podstatou se argumentačně míjí. Zjednodušeně řečeno, obecné soudy dospěly k závěru, že z textu smlouvy o zajištění divadelního představení mezi stěžovatelem a Divadelní agenturou ECHO neplyne poskytnutí licence (oprávnění k živému provozování autorského díla podle § 19 odst. 1 autorského zákona).
A vedlejší účastník stěžovateli licenci taktéž neposkytl, stěžovatel s ním nejednal (bod 11 rozsudku krajského soudu). Proti tomu stěžovatel především namítl, že ještě za života spoluautora Ladislava Smoljaka existovala praxe či smlouva s Divadelní agenturou ECHO, která se zachovala i po smrti spoluautora. Tu však blíže nespecifikoval (logicky ji pak nemohl ani doložit), v bodu IV. ústavní stížnosti dokonce uvedl, že na konkrétním typu smlouvy mezi spoluautory a Divadelní agenturou ECHO nezáleží.
10. Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 34 odst. 2 Listiny a akcesorické porušení čl. 26 Listiny kvůli tomu, že pro uvedení hry Záskok musel podle obecných soudů získat souhlas vedlejšího účastníka. I k této části musí Ústavní soud učinit dvě poznámky.
11. Ústavní soud zaprvé předesílá, že se v nynějším řízení může zabývat pouze ústavností závěrů obecných soudů k uplatnění práva vedlejšího účastníka na sdělení údajů o způsobu a rozsahu neoprávněného užití autorského díla podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona, nikoli dalším "dějstvím" sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Ústavní soud se nyní nemůže zabývat výhradami stěžovatele k tomu, že údajně vedlejšímu účastníkovi musel zaplatit dvojnásobek obvyklé licenční odměny jako vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona. Toho se ústavní stížností napadená rozhodnutí netýkala. Stejně tak Ústavní soud zdůrazňuje, že z nynější věci nelze dovodit záměr vedlejšího účastníka uvádění cimrmanovských her blokovat či mu jinak bránit, jak stěžovatel naznačuje.
12. Zadruhé ani v této části není stěžovatelova argumentace příliš jasná. Stěžovatelovy námitky lze vyložit v podstatě tak, že se s odkazem na fenomén Járy Cimrmana domáhá určité výjimky z nutnosti získat licenci od vedlejšího účastníka jako jednoho z dědiců po Ladislavu Smoljakovi - v podstatě jakési "cimrmanovské" zákonné licence. Ústavní soud pochopitelně nemíní zpochybňovat význam postavy Járy Cimrmana v české kultuře. Lze jistě souhlasit, že tento fenomén již překročil hranice původních divadelních her.
Na druhé straně čl. 34 odst. 2 Listiny primárně zaručuje přístup ke kulturnímu bohatství (bez ohledu na to, zda je cimrmanovské hry již možné pod tento pojem podřadit) za podmínek stanovených zákonem. Ústavnímu soudu není známa žádná zákonná úprava, která by stěžovateli zaručovala přístup k uvádění autorským právem dosud chráněné divadelní hry (o zásah do jádra základního práva podle čl. 34 odst. 2 Listiny pochopitelně nyní vůbec nemůže jít). Naopak, Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost stěžovatele získat souhlas s uvedením hry od vedlejšího účastníka je standardním důsledkem zákonné úpravy, především § 26 odst. 2 autorského zákona (upravujícího postavení dědiců majetkových autorských práv) a systému výjimek a omezení autorského práva v § 29 a dalších autorského zákona.
Ústavní soud tedy nemůže rozhodnutí obecných soudů považovat za porušení stěžovatelova základního práva podle čl. 34 odst. 2 Listiny.
13. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil. Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu