Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Veroniky Navrátilové, advokátky, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2023 č. j. 3 To 42/2023-555 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2023 č. j. 31 T 2/2023-539, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka požaduje zrušit usnesení trestních soudů ve věci odměny a náhrady nákladů zmocněnkyně poškozeného v trestní věci. Podle stěžovatelky trestní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně poškozené, které trestní soudy přiznaly nárok na bezplatnou právní pomoc (§ 51a odst. 1 trestního řádu). Poškozená je matkou, jejíž dceru usmrtil odsouzený. Za tento čin jej Krajský soud v Ostravě uznal vinným za trestný čin vraždy (§ 140 trestního zákoníku), uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání 13 let a povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 1,5 mil. Kč. To vše na základě dohody o vině a trestu, kterou krajský soud schválil podle § 314r odst. 4 trestního řádu (rozsudkem ze dne 29. 3. 2023 č. j. 31 T 2/2023-495).
3. Po skončení věci se stěžovatelka obrátila na krajský soud s návrhem na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů (§ 151 odst. 6 trestního řádu). Požadovala, aby jí stát zaplatil 354 tis. Kč. Krajský soud jí v napadeném usnesení přiznal jen 47 tis. Kč. Oproti žádosti určil požadovanou odměnu jinak ve třech směrech.
4. Zaprvé, úkony stěžovatelky rozdělil do dvou skupin. První skupinu tvořily úkony, které stěžovatelka učinila před uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy, druhou úkony učiněné po jeho uplatnění. Krajský soud uvedl, že do podání adhezního návrhu aplikoval první část (část před středníkem) § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Druhá část (část za středníkem) se proto použije až po podání adhézního návrhu.
5. Zadruhé, krajský soud nestanovil tarifní hodnotu podle výše přiznané náhrady nemajetkové újmy, ale podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Tarifní hodnota tak nečinila 1,5 mil. Kč, ale pouhých 50 tis. Kč. K tomu krajský soud uvedl, že advokátní tarif nezohledňuje povahu adhézního řízení, jehož předmětem je újma na přirozených právech.
6. Za třetí, krajský soud u některých úkonů (žádost o přiznání nároku na přiznání bezplatné pomoci, vyjádření k dohodě o vině a trestu, žádost o poskytnutí peněžité pomoci oběti trestné činnosti) přiznal mimosmluvní odměnu jen v poloviční výši [§ 11 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu]. Uvedl, že rozbor judikatury k náhradě nemajetkové újmy je pouhým doplněním jiného úkonu, nelze jej považovat za samostatný úkon.
7. Stěžovatelka následně podala stížnost. Vrchní soud v Olomouci se ztotožnil s postupem krajského soudu, stížnost proto zamítl. Rozdělení úkonů právních služeb podle okamžiku uplatnění adhézního nároku odpovídá judikatuře. Rovněž stanovení tarifní hodnoty u nemajetkové újmy na 50 tis. Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu] se v judikatuře ustálilo. A konečně přiznat za některé úkony poloviční odměnu není nijak problematické. Ne všechny úkony si zaslouží odměnu v plné výši. Aby trestní soudy přiznaly úkonu plnou odměnu, musí splňovat jisté kvalitativní požadavky. V této věci se úkony vesměs omezily jen na pouhou citaci zákonných ustanovení či opakování skutkových zjištění.
8. Stěžovatelčina hlavní, nejobsáhlejší námitka směřuje proti prvnímu způsobu zkrácení její odměny. Podle stěžovatelky není pro určení tarifní hodnoty rozhodující, zda poškozený navrhl uložení povinnosti nahradit újmu či vydat bezdůvodné obohacení. Rozhodující je pouze to, zda trestní soud odsouzenému takovou povinnost uložil. Pokud trestní soudy poškozené přiznají náhradu újmy (převyšující 10 tis. Kč), tarifní hodnota vychází z výše přisouzené náhrady újmy (1,5 mil. Kč). Stěžovatelka neví, proč trestní soudy nepoužily § 10 odst. 5 advokátního tarifu jako celek. Stěžovatelka taktéž neví, proč trestní soudy použily první část citovaného ustanovení, pokud poškozené přiznal náhradu újmy. Další námitka kritizuje použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Podle stěžovatelky § 10 odst. 5 advokátního tarifu mluví jasně: tarifní hodnota vychází z konečné výše přisouzené újmy. Použití jiných ustanovení je proto vyloučeno. Závěrem stěžovatelka nesouhlasí s přiznáním mimosmluvní odměny jen v poloviční výši u některých úkonů.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Stěžovatelka je advokátka, nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
14. Ústavní soud se vypořádá s námitkami v pořadí, v jakém je stěžovatelka vznesla.
15. První námitka kritizuje výklad a použití § 10 odst. 5 advokátního tarifu, na základě kterého trestní soudy rozhodují o odměně a náhradě hotových výdajů zmocněnce poškozeného. Trestní soudy rozdělily úkony stěžovatelky jako zmocněnkyně poškozené do dvou pomyslných skupin a u každé z nich použily odlišnou tarifní hodnotu. Pro použití nižší či vyšší tarifní hodnoty bylo rozhodující, zda učinila úkon před či až po uplatnění adhézního nároku.
16. V nynější věci jde - co se týče sporného výkladu § 10 odst. 5 advokátního tarifu - o bagatelní částku odměny, maximálně v řádu několika málo tisíc korun. To by samo o sobě silně naznačovalo, že tato věc nemá ústavní význam [k výjimkám srov. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16
(N 214/83 SbNU 391), bod 15]. Byť tak stěžovatelka nečiní výslovně, dále naznačuje, že její věc má širší dopady. Má do budoucna změnit rozhodovací činnost trestních soudů ve věcech odměňování a náhrady hotových výdajů zmocněnců poškozených.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že odměňování zmocněnců poškozených je třeba vnímat v širších souvislostech, zejména s ohledem na ústavní ochranu práv poškozených trestnou činností. Aby advokáti mohli kvalitně hájit práva a prosazovat oprávněné zájmy obětí, musí být jejich práce také uspokojivě ohodnocena. Jen tak stát dostojí své povinnosti zajistit účinnou právní pomoc. I proto by soudy měly přistupovat zvlášť obezřetně k odklonům od základních pravidel odměňování podle advokátního tarifu [nález ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11
(N 213/71 SbNU 501), bod 12].
18. Naznačený precedentní charakter této věci je však zásadně oslaben. Advokátní tarif bude od 1. 1. 2025 novelizován, neboť v ten den nabyde účinnosti vyhláška č. 258/2024 Sb. Jde o zásadní změnu advokátního tarifu. Bude proto od 1. 1. 2025 na trestních soudech, aby nová pravidla advokátního tarifu vykládaly jednotně, se zřetelem na ústavně zaručená práva poškozených, kterým musí dát výklad advokátního tarifu přístup k účinné právní pomoci. Trestní soudy si musí být vědomy, že základní zásady právního státu jsou porušovány též tehdy, pokud je jedno procesní ustanovení (zde již zmíněný § 10 odst. 5 advokátního tarifu) vykládáno různě různými soudy napříč soudní soustavou. A konečně si trestní soudy musí uvědomit, že úkolem zmocněnce poškozeného není jen usnadnit uplatnění adhézního nároku. Jeho role je mnohem širší: psychicky podpořit poškozené v jejich nelehké životní situaci a ulehčit jim ne vždy lehkou pouť trestním řízením [srov. nález ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22
, bod 25].
19. V nynější věci oba soudy sporné závěry dostatečně odůvodnily, jejich rozhodnutí se nejeví jako svévolná. Ústavní soud nehodnotí zákonnost tohoto výkladu. Třeba zdůraznit, že odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost znamená jen to, že v daném případě nedošlo k dotčení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Jinak řečeno, Ústavní soud odmítnutím ústavní stížnosti nevstupuje do role jakéhosi "negativního sjednocovatele" judikatury obecných soudů (takto nález ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV ÚS 158/24, bod 41).
20. Druhá námitka tvrdí, že ve věcech náhrady nemajetkové újmy nelze při stanovení odměny zmocněnců poškozených vycházet z paušální tarifní hodnoty 50 tis. Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu].
21. Ústavní soud dává stěžovatelce za pravdu, že ve věcech náhrady nemajetkové újmy nelze bez dalšího vycházet z paušální tarifní hodnoty. Aby soudy mohly z takové tarifní hodnoty vycházet, musí si nejprve zodpovědět, zda hodnotu věci či práva lze vyjádřit v penězích, případně jejich hodnotu sice lze ocenit, ale jen s nepoměrnými obtížemi [nálezy ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23
, body 18 a 19, a ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23
, bod 18]. Současně musí obecné soudy rozlišovat, o jaký druh nemajetkové újmy jde. Aby soudy mohly použít paušální tarifní hodnotu, musí si najisto stanovit, zda mají volnou úvahu při určování výše újmy. Zatímco újma na zdraví je zpravidla penězi ocenitelná, u jiné újmy na osobnostních právech tomu tak nemusí vždy být [nedávno nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22
, bod 25].
22. V nynější věci poškozená požadovala, aby jí trestní soudy přiznaly náhradu nemajetkové újmy. Nešlo však o újmu na zdraví, nýbrž o jinou újmu na osobnostních právech, přesněji za duševní útrapy při usmrcení osoby blízké. Tu však lze vyčíslit velmi obtížně, proto konečná výše náhrady újmy záleží na úvaze soudu. V takovém případě je tarifní hodnota skutečně paušální. Pokud soudy v tomto případě zkoumají smysl a účel daného pravidla, nelze v tomto vidět zásah do ústavně zaručených práv.
23. Třetí námitka kritizuje postup trestních soudů, které u některých úkonů právní služby přiznaly mimosmluvní odměnu jen ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 2 a odst. 3 advokátního tarifu).
24. Ústavní soud předesílá, že ne každé pochybení obecných soudů lze úspěšně napadnout u Ústavního soudu. I proto se staví k problematice nákladů řízení zdrženlivě. Ústavní soud již dlouhá léta opakuje, že musí jít o pochybení, které přesahuje práh ústavnosti. Tak tomu je například v případech, kdy rozhodování obecných soudů vykazuje prvky libovůle. Pokud tedy obecné soudy hodnotí jednotlivé úkony s důrazem na okolnosti případu a své úvahy řádně odůvodní, je takový postup v souladu s ústavními požadavky [nález ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18
(N 46/105 SbNU 40), bod 17].
25. V nynější věci trestní soudy sporné úkony považovaly za úkony právní služby, jen jim přiznaly odměnu v poloviční výši [opačně ale nálezy ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 1232/20
(N 170/101 SbNU 182) či ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2289/21
(N 26/110 SbNU 270)]. Svůj postup řádně odůvodnily a současně zohlednily okolnosti každého sporného úkonu. Konkrétně trestní soudy uvedly, že ne každé podání je podáním ve věci samém, je třeba je hodnotit jednotlivě (bod 22 usnesení vrchního soudu). Žádosti týkající se bezplatné pomoci a vyjádření k dohodě o vině a trestu neobsahovaly nic, co by se blížilo plnohodnotnému právnímu rozboru. Vesměs se jednalo o odkazy na zákonná ustanovení, rozhodovací činnost soudů či opakování skutečností, které trestní soudy již znaly. Trestní soudy tak jednotlivé úkony stěžovatelky, byť stručně, vyhodnotily s ohledem okolnosti případu a své úvahy řádně odůvodnily. Ústavní soud tak z hlediska ústavněprávního jim nemá co vytknout.
26. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu