Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-venkov, Příkop 6, Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Lidická 51, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 20 Co 695/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti usnesením Okresního soudu v Chrudimi, č. j. 96 Nc 1334/2004-3, ze dne 2. 4. 2004, byla nařízena exekuce ve věci oprávněné SPORT - PELIKÁN a synové, v.o.s., proti povinné BSK, s.r.o., jejímž provedením byl pověřen stěžovatel. Jelikož stěžovatel nezjistil žádný majetek povinné, podala na základě jeho podnětu oprávněná Městskému soudu v Brně návrh na zastavení exekuce pro nedostatek majetku podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Městský soud v Brně usnesením ze dne 5. 9. 2005, č. j. 96 Nc 1334/2004-12, předmětnou exekuci zastavil a zároveň uložil oprávněné nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 3.902,- Kč. K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že náklady exekuce ve výši 3.902,- Kč uložil zaplatit povinné s odůvodněním, že ze spisu nevyplývá, že by se oprávněná dopustila jakékoliv procesní neopatrnosti, když se domáhala vydobytí své pravomocným rozhodnutím přiznané pohledávky v exekučním řízení, přičemž z výpisu z obchodního rejstříku, kde povinná figuruje od roku 1991, nelze dovodit nějaké zásadní majetkové problémy povinné. Za dané situace však toto rozhodnutí odvolacího soudu fakticky znamená, že v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro nedostatek majetku, musí nést náklady exekuce stěžovatel jako soudní exekutor. Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neshledává důvody pro použití ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Podle stěžovatelova názoru soud v této souvislosti použil ve smyslu § 52 exekučního řádu ustanovení občanského soudního řádu zcela mechanicky a bezmyšlenkovitě, bez vazby na exekuční řád a jeho specifika. Soudní exekutor je povinen nařízenou exekuci provést bez ohledu na svou vůli a nakonec veškerou činnost provádí bez odměny, je tedy podroben nucené práci a nadto musí ze svého hradit i hotové výdaje exekuce. Této skutečnosti si byl nepochybně vědom i zákonodárce a vložením ustanovení § 89 do exekučního řádu bylo jeho snahou zabránit uvedené neústavnosti. Stěžovatel v této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 372/04
, ve kterém Ústavní soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu, nepřiznávající exekutorovi právo na náhradu nákladů za exekuci, ústavně nonkonformním. Krajský soud v Brně se podle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím odchýlil od dosavadní soudní praxe, kdy je povinnost nahradit náklady exekuce v případech zastavení exekuce pro nedostatek majetku soudy ukládána oprávněnému. Tím nebyl podle názoru stěžovatele respektován čl. 1 Listiny, neboť byla porušena stěžovatelova rovnost v právech, čl. 9 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel tak byl podroben nucené službě, a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, neboť nebyla poskytnuta ochrana vlastnického práva stěžovatele a dochází k vyvlastnění majetku stěžovatele bez zákonné opory a bez náhrady. Byl tak porušen i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
4. Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutích (viz např. usnesení sp. zn. II ÚS 150/04, II ÚS 313/05,
). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil svoje stanovisko k dosavadní ne zcela jednotné judikatuře. Tímto stanoviskem pléna je senát Ústavního soudu vázán. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje nález Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 372/04
, pak Ústavní soud konstatuje, že zmíněné rozhodnutí se týká poněkud odlišné situace, kdy obecný soud ve svém rozhodnutí zcela pominul kogentní ustanovení § 3 exekučního řádu a nárok na náhradu nákladů exekutorovi zcela odepřel.
5. Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 plénum Ústavního soudu konstatovalo, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
6. Za ústavně konformní považuje plénum Ústavního soudu výklad ustanovení § 87 až 89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený již v odůvodnění usnesení,
sp. zn. III. ÚS 282/06
, kde Ústavní soud vyložil, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Uvedená ustanovení vycházejí z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§ 44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, § 87 odst. 1, 3 exekučního řádu( a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
7. V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje rovněž § 89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje § 271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád nemohl z povahy věci pamatovat; otevírá však toliko prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu - vůči oprávněnému, ale i zde platí princip vyjádřený v § 87 odst. 3 exekučního řádu. Byla-li zastavena exekuce, pak pro rozhodování o nákladech exekuce platí kritéria obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů účastníků to má být při zohlednění důvodu, z jakého došlo k zastavení exekuce, povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být také uložena - ve prospěch exekutora - povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, a tuto situaci právě předjímá ustanovení § 89 exekučního řádu. Jestliže nákladový výrok zní, že povinnost k náhradě vůči exekutorovi má povinný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. § 271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventním" nemusí být ani oprávněný.
8. Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.) tedy neplynou jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora. Východiskem zde je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Jen ze samotného rozhodnutí obecného soudu, nepřiznávajícího exekutorovi náhradu nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného stanovením povinnosti k této úhradě oprávněnému, tak nelze dovozovat porušení exekutorova práva na rovnost v právech, jak tvrdí stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti.
9. Důvodem, kdy výjimečně přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. oprávněnému, je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, jak zdůraznil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, když konstatoval, že ze spisu nevyplývá, že by se oprávněná dopustila jakékoliv procesní neopatrnosti, když se domáhala vydobytí své pravomocným rozhodnutím přiznané pohledávky v exekučním řízení, neboť z výpisu z obchodního rejstříku, kde povinná figuruje od roku 1991, nelze dovodit, že by měla nějaké zásadní majetkové problémy.
10. Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983), neboť posuzovanou situaci exekutora lze přirovnat per analogiam k obdobnému postavení advokáta. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Ústavní soud proto neshledal ani stěžovatelem tvrzené dotčení jeho základního práva vyplývajícího z čl. 9 odst. 1 Listiny.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek nezaložila opodstatněnost jeho tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv na rovnost v právech, na ochranu vlastnického práva a práva nebýt podroben nucené službě. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu