Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Pavla Körnera, Ph.D., sídlem Alešova 147/10, Ústí nad Labem, insolvenčního správce dlužníka DE IURE s. r. o., sídlem Na Příkopech 3698/23, Chomutov, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 7 To 409/2023, ve výroku, kterým byl zrušen výrok o náhradě škody, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) T. K. a b) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník T. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 3 T 4/2023, uznán vinným z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž obvodní soud ve skutkové větě výroku o vině výslovně zmínil, že vedlejší účastník svým jednáním "záměrně zmenšil jmění již zaniklé společnosti A, jejímž jediným akcionářem byla společnost C, ku prospěchu společnosti B jednající ve shodě, a způsobil tak společnosti C škodu ve výši 3 800 000 Kč.". Obvodní soud na základě této skutkové věty uložil obžalovanému vedlejšímu účastníkovi povinnost podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku nahradit poškozené spol. C, v konkursu, k rukám insolvenčního správce (stěžovatele) škodu ve výši 3 800 000 Kč.
2. Proti rozsudku obvodního soudu podal vedlejší účastník T. K. odvolání, o kterém Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu ve výroku o náhradě škody zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl, že při nezměněných výrocích o vině a trestu se podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozená společnost C, v konkursu, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku ponechal městský soud rozsudek obvodního soudu nezměněn.
3. Stěžovatel napadá výrok rozsudku, kterým městský soud zrušil výrok o náhradě škody a namítá porušení svých procesních práv, které spatřuje v řádném neodůvodnění tohoto výroku. Městský soud k tomu totiž pouze uvedl, že poškozenou byla A, která zanikla, a odmítl, že by bylo možné se této škody domáhat z pozice jediného akcionáře této společnosti (tj. C, za kterou v současné době s ohledem na probíhající insolvenční řízení vystupuje jako její insolvenční správce stěžovatel), čímž zpochybnil aktivní legitimaci stěžovatele, a dále tím, že nárok na náhradu škody by měl být k námitce vedlejšího účastníka promlčen. Stěžovatel poukazuje na obdobný případ, vedený pod sp. zn. II. ÚS 297/22 , v němž Ústavní soud stěžovatelům nálezem ze dne 26. 6. 2023 vyhověl (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné na https://nalus.usoud.cz).
4. K otázce své aktivní legitimace stěžovatel uvádí,, že společnost A, které byla jednáním vedlejšího účastníka způsobena škoda ve výši 3 800 000 Kč, byla v důsledku likvidace vymazána bez právního nástupce z obchodního rejstříku. Ani přes úpornou snahu stěžovatele dosud nedošlo ke zrušení tohoto výmazu. Společnost C, v konkursu, za kterou nyní jedná stěžovatel jako její insolvenční správce, byla jediným akcionářem společnosti A Městský soud při zpochybnění aktivní legitimace stěžovatele zcela opomněl, že u společnosti vymazané z obchodního rejstříku se jejím společníkům škoda projevuje prostřednictvím snížení podílu na likvidačním zůstatku. Jedná se tak o přímý projev způsobené škody. Navíc, platil-li by závěr městského soudu o nedostatečné aktivní legitimaci stěžovatele, soud by de facto odbřemenil vedlejšího účastníka od povinnosti hradit jím způsobenou škodu, jelikož by zde nebyl subjekt, který by ji mohl uplatňovat. Společnost C přitom reálně poškozená byla, což se projevilo snížením likvidačního zůstatku. Se všemi těmito argumenty se v napadeném rozsudku městský soud reálně nevypořádal a absenci aktivní legitimace stěžovatele bez bližšího vysvětlení pouze konstatoval. Rovněž v otázce promlčení nároku na náhradu škody městský soud počátek běhu promlčecí doby jen konstatoval bez jakéhokoliv relevantního zdůvodnění.
5. Stěžovatel proto tvrdí porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozsudku městského soudu a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
8. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nerespektuje-li obecný soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 , či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19 ].
9. K okolnostem nyní posuzovaného případu Ústavní soud uvádí, že adhezní řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že postupem obecného soudu v adhezním řízení může dojít k takovému porušení základních práv a svobod poškozených, které bude vyžadovat kasační zásah Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15 ). Řádné rozhodování v tzv. adhezním řízení je totiž neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (viz § 1 odst. 1 tr. řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Ta však v tomto řízení může být pochopitelně zajišťována pouze v určitém zákonném rámci, jehož výklad a použití musí zohledňovat základní principy soudního rozhodování (viz čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). V adhezním řízení, v němž rozhoduje trestní soud o občanskoprávním nároku poškozeného, se rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních, nicméně procesní postup nalézacího soudu je určen trestním řádem, nikoliv civilním procesním právem.
10. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že městský soud v napadeném rozhodnutí nijak nezpochybnil samotnou existenci škody a její výši. Také proto ostatně výroky o vině a trestu v odvolacím řízení potvrdil, přičemž způsobená škoda byla nezbytnou součástí skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jehož se dopustil vedlejší účastník (srov. výrok rozsudku obvodního soudu, kde je výslovně uvedeno, že T. K. záměrně způsobil škodu ve výši 3 800 000 Kč). Zrušil-li proto městský soud (pouze) výrok o náhradě škody rozsudku obvodního soudu, přičemž stěžovatele odkázal na civilní řízení, nelze bez dalšího opodstatněně tvrdit, že tím již bezprostředně a aktuálně zasáhl do jeho vlastnického práva, jak se domnívá stěžovatel.
11. Jakkoliv Ústavní soud do určité míry přisvědčuje stěžovateli v tom ohledu, že odůvodnění rozsudku městského soudu je poměrně strohé (viz odst. 13) a uvedené úvahy nejsou argumentačně zcela propracovány, je z odůvodnění přinejmenším dostatečně patrné, že městský soud měl o oprávněnosti nároku stěžovatele relevantní pochybnosti a právě proto odkázal poškozenou společnost s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ty mohou být odstraněny právě v civilním řízení, v němž budou mít obecné soudy, ale i strany sporu dostatečný procesní prostor se vyjádřit a svá tvrzení dostatečně důkazně podepřít. To se týká jak zpochybňované aktivní legitimace stěžovatele, tak i eventuální možnosti promlčení nároku, kdy tuto námitku v odvolacím řízení vznesl vedlejší účastník.
12. Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že městský soud pouze zdůraznil nutnost se námitkou promlčení zabývat, nikoliv - jak tvrdí stěžovatel - že je nárok stěžovatele promlčen. Pokud by totiž městský soud k závěru o promlčení nároku stěžovatele dospěl již v trestním řízení, prvostupňové rozhodnutí by v adhezním výroku zrušil bez dalšího a poškozenou společnost by s nárokem na náhradu škody neodkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť by to nedávalo žádný rozumný smysl. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo. Jednoduše vyjádřeno: odkaz nároku stěžovatele na náhradu škody do občanskoprávního řízení neznamená odepření základního práva na soudní ochranu, neboť o tomto nároku bude k návrhu stěžovatele rozhodováno a v tomto řízení bude moci stěžovatel uplatnit všechny námitky, kterými argumentuje nyní v ústavní stížnosti.
13. Stěžovatel se v ústavní stížnosti argumentačně opírá i o shora zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 297/22 , který je podobný nyní posuzovanému případu potud, že i zde odvolací soud nepřiznal poškozeným uplatněný adhezní nárok. V tehdejší věci se však jednalo o poškozené v pozici zvlášť zranitelných obětí trestného činu (šlo o děti, kdy nejmladšímu bylo pouze 9 let) spáchaného z rasové nenávisti (nyní je stěžovatelem insolvenční správce a spáchaný trestný čin byl kvalifikován jako porušení povinnosti při správě cizího majetku) a předmětem jejich nároku byla náhrada nemajetkové újmy, nikoliv zmenšení jmění obchodní společnosti v důsledku záměrné trestné činnosti. V tomto případě Ústavní soud shledal ústavní deficit především ve velmi formalistickém odůvodnění, v němž se krajský soud dopustil nepřípustné kruhové argumentace. Svým kasačním zásahem se Ústavní soud rovněž snažil zabránit sekundární (či až terciální) viktimizaci obětí trestných činů, zvláště za situace, kdy se jednalo o zvlášť zranitelné oběti.
14. Z uvedeného je tedy zřejmé, že tuto situaci je nutné odlišit od nyní posuzovaného případu a uvedený nález Ústavního soudu proto není pro nyní posuzovanou věc argumentačně přiléhavý. Ostatně i v právě odkazovaném nálezu Ústavní soud výslovně uvedl (bod 21), že "možnost Ústavního soudu zasáhnout do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), neboť nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován." Pro nyní posuzovaný případ je proto rozhodné, že na rozdíl od případu vedeného pod sp. zn. II. ÚS 297/22 Ústavní soud nezjistil v odkazu stěžovatele do civilního řízení svévoli městského soudu.
15. Ústavní soud uzavírá, že postupem ani rozsudkem městského soudu nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel ústavní stížnosti dovolává. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry městského soudu z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu