Rozhodování Národního bezpečnostního úřadu o nevydání osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Mgr. M. L., proti oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, za účasti Národního bezpečnostního úřadu jako účastníka řízení, takto: Oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, se zrušují.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") o nevydání osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 36 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je příslušníkem Policie ČR a s ohledem na své pracovní zařazení přichází do styku s utajovanými skutečnostmi. Bezpečnostní prověrka II. stupně byla NBÚ zahájena 6. května 1999 a dne 11. června 2001 mu bylo zasláno oznámení, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, o nesplnění podmínek pro vydání osvědčení. Stěžovatelem podanou stížnost ředitel NBÚ po přezkoumání průběhu a vyhodnocení bezpečnostní prověrky rozhodnutím ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, zamítl.
Stěžovatel byl s ohledem na uvedená rozhodnutí převeden na jinou práci, kde nepřichází do styku s utajovanými skutečnostmi pro příslušný stupeň utajení. Ztratil tak možnost pracovat ve své dosavadní funkci a vykonávat povolání, které si zvolil zcela svobodně v souladu s ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny. Za zásadní pak stěžovatel považuje tu skutečnost, že podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností NBÚ v oznámení neuvádí důvody nevydání osvědčení, a stěžovatel si sám není vědom skutečnosti, že by některou z podmínek uvedených v § 18 tohoto zákona nesplňoval, a nemá ani možnost posoudit a zjistit, z jakého důvodu mu osvědčení nebylo vydáno.
Výčet bezpečnostních rizik, uvedený v ustanovení § 23 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných skutečností, je přitom výčtem demonstrativním a stěžovatel má za to, že mezi tato rizika mohou spadat, resp. mohou být, při prověřování způsobilosti předmětem zájmu příslušných orgánů i skutečnosti, které jsou základními právy a svobodami podle Listiny. Rozhodnutí o vydání či nevydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi je rozhodnutím, týkajícím se základních práv a svobod podle Listiny, z čehož vyplývá, že vyloučení soudního přezkumu v daném případě je nezákonné a odporuje ustanovení čl.
36 odst. 2 Listiny. Stěžovatel tak dovozuje, že postupem Národního bezpečnostního úřadu mu bylo odňato právo na jakoukoliv právní ochranu a napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručovaná čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, a navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Národního bezpečnostního úřadu, který ve svém obsáhlém vyjádření nejprve rekapituloval postup daného případu. K osobě stěžovatele požádal NBÚ o provedení prověrky dne 28. 4. 1999 ředitel Policie ČR, Služby policie pro odhalování korupce a závažné trestné činnosti. Na základě dodaných podkladových materiálů a zjištění NBÚ provedl NBÚ se stěžovatelem pohovor a po vyhodnocení zjištěných skutečností dospěl NBÚ dne 11. 6. 2001 k závěru, že stěžovateli není možné osvědčení pro stupeň utajení "Důvěrné" vydat.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí o nevydání osvědčení stížnost, kterou ředitel NBÚ zamítl. V další části vyjádření vyslovuje NBÚ nesouhlas se stěžovatelovým tvrzením o porušení čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť má za to, že stěžovatel zaměňuje pojem "funkce", co do konkrétního funkčního zařazení v rámci druhu práce, s pojmem "povolání", který je obsahově širší než pojem "funkce". Stěžovatel může být po nevydání osvědčení zařazen k výkonu práce na takové funkci či služebním zařazení, kde není potřebné vyžadovat osvědčení vydané NBÚ.
Dále NBÚ namítá, že nevydání osvědčení nelze samo o sobě považovat za protiprávní zásah do práv stěžovatele. NBÚ postupoval při provádění bezpečnostní prověrky podle právního předpisu a omezení výkonu určitých pracovních (služebních) činností není svévolí správního orgánu ani zákonodárce a odpovídá nezadatelnému právu státu na ochranu jeho zájmů a též povinnosti státu poskytnout ochranu těch zájmů mezinárodních, k nimž se smluvně zavázal. Rovněž tvrzené porušení základních práv, zaručených v čl.
36 odst. 2 Listiny, spatřované v tom, že NBÚ nesděluje důvody, pro něž nebylo osvědčení vydáno, považuje NBÚ za irelevantní, neboť NBÚ podle zákona nepřísluší uvádět důvody, pro něž nebylo osvědčení vydáno. K přezkoumání těchto konkrétních důvodů není dosud oprávněn ani obecný soud a s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 738/2000 nepřísluší toto ani Ústavnímu soudu. Rovněž stěžovatelovo tvrzení, že vydání či nevydání osvědčení je rozhodnutím týkajícím se základních práv a svobod, aniž by stěžovatel tuto myšlenku dále specifikoval, NBÚ rozhodně odmítá, neboť přístup k utajovaným skutečnostem není jedním za základních lidských práv.
Pokud stěžovatel uvádí, že považuje za "nezákonné" vyloučení soudního přezkumu v daném případě, v čemž spatřuje rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny, a že mu bylo postupem NBÚ odnímáno právo na jakoukoliv právní ochranu, pak NBÚ namítá, že postupoval podle zákona, poučil stěžovatele o jeho právech, a nijak ho v jeho právech neomezoval. V závěru vyjádření zastává NBÚ názor, že stěžovatel neprokázal, v čem a jakým způsobem došlo postupem ex lege k tvrzenému porušení jeho základních práv, a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Při posuzování ústavní stížnosti nemohl senát Ústavního soudu stížnost projednávající nepřihlédnout k faktu, že plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000
(č. 322/2001 Sb.), zrušilo v zákoně č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 23 odst. 2 ve slově "zejména", ustanovení třetí věty § 36 odst. 3 a ustanovení § 73 odst. 2 pro jejich protiústavnost, byť vykonatelnost tohoto nálezu byla odložena ke dni 30. 6. 2002. Z obecných závěrů, obsažených v odůvodnění tohoto derogačního plenárního nálezu, vycházel Ústavní soud i při posuzování dané ústavní stížnosti.
Stěžovatelovy námitky vyslovené k napadeným rozhodnutím NBÚ se dotýkají aplikace těch ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností, která byla výše uvedeným derogačním nálezem Ústavního soudu zrušena. Jde o námitku, že NBÚ při provádění bezpečnostní prověrky vycházel z demonstrativního výčtu bezpečnostních rizik, uvedených v ustanovení § 23 zákona o ochraně utajovaných skutečností, mezi něž tak mohly být zahrnuty i ústavními zákony chráněná základní práva a svobody. Jak shledal Ústavní soud ve shora zmíněném derogačním nálezu, takto demonstrativně stanovený okruh bezpečnostních rizik nesplňuje princip předvídatelnosti zákona a není možné akceptovat uplatnění jakéhokoliv, i domnělého, a nikoliv reálného bezpečnostního rizika, které není v zákoně uvedeno.
NBÚ přitom podle ustanovení třetí věty § 36 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností nepříslušelo uvádět v oznámení důvody nevydání osvědčení, přitom i toto ustanovení zákona bylo citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu z důvodů podrobně v něm rozvedených jako protiústavní zrušeno. Konečně pak pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR bylo zrušeno i ustanovení § 73 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných skutečností, které vylučovalo v případě nevydání osvědčení možnost soudního přezkumu, kteroužto námitku stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž vznášel.
Za daných okolností, kdy ústavní stížností napadená rozhodnutí neobsahovala důvody nevydání osvědčení, a stěžovatel neměl možnost se za tehdy platné právní úpravy náležitě bránit návrhem jejich soudního přezkumu, tak s odkazem na závěry podrobně rozvedené v plenárním nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 , musel Ústavní soud i v řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti učinit závěr, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práv stěžovatele, zaručovaných čl. 36 odst. 2 Listiny, a ve svých důsledcích i do práv, zaručovaných čl. 26 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 28. června 2002