Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Lubošem Tichým, Václavské náměstí 57, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 12 To 62/2005, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 1 Nt 28/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 12 To 174/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 2 T 21/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V dalším pak stěžovatel dovozuje přípustnost ústavní stížnosti též proti dřívějším rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 12 To 174/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 2 T 21/2002.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud připomíná, že není další odvolací instancí.
Za účelem posouzení předmětného návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 Nt 28/2005, z něhož je zřejmé, že stěžovateli bylo napadené usnesení krajského soudu ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 1 Nt 28/2005 doručeno dne 13. 6. 2005 a jeho právnímu zástupci již 10. 6. 2005. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu bylo přitom vydáno až 11. 7. 2005, to znamená téměř měsíc po doručení rozhodnutí soudu prvního stupně. O skutečnosti, že návrhu na obnovu řízení nebude soudem prvního stupně vyhověno, se stěžovatel dozvěděl dokonce již 1. 6. 2005. Jak plyne z vyžádaného soudního spisu, zůstal stěžovatel, vyjma blanketní stížnosti do protokolu, ve své věci zcela nečinný a nelze tak přičítat odvolacímu soudu k tíži, že v předmětné věci rozhodl již 11. 7. 2005. Obecné soudy se návrhem stěžovatele na obnovu řízení zabývaly, své závěry v odůvodnění řádně argumentovaly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. 12 To 62/2005 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 1 Nt 28/2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Dovozuje-li stěžovatel z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že lze shledat přípustnost předmětné ústavní stížnosti i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 12 To 174/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 2 T 21/2002, je třeba konstatovat, že tato interpretace je mylná. Co se týče procesní stránky, je původní rozhodnutí ve vztahu k obnově řízení zcela samostatným typem řízení a nelze tak přistoupit na myšlenku zachování lhůty k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k původnímu soudnímu řízení.
Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, na které stěžovatel výslovně odkazuje, poukazuje právě na skutečnost, že návrh na povolení obnovy řízení se nepovažuje za poslední opravný prostředek ve věci. Jak vyplynulo z šetření provedeného Ústavním soudem, bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1206/2003 doručeno stěžovateli dne 11. 2. 2004 a jeho právnímu zástupci dne 6. 2. 2004, přičemž předmětná ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 14. 9. 2005. Chtěl-li tedy stěžovatel výše citovaná rozhodnutí obecných soudů napadnout ústavní stížností, měl tak učinit ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 12 To 174/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 2 T 21/2002 odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu