Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Vážné, zastoupené Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 33 Cdo 1124/2018-334, a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 10 Co 39/2016-264, a Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 12 C 191/2011-224, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Jáchyma Rodiny, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Ústí nad Labem (dále též "nalézací soud") žalobu stěžovatelky o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla být vedlejším účastníkem (žalovaným) zaplacena stěžovatelce jako smluvní pokuta na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě (dále jen "smlouva") uzavřené dne 25. 11. 2003. Pro případ porušení smluvních povinností vedlejším účastníkem byla sjednána smluvní pokuta v uvedené částce.
Nalézací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy, a to zároveň z několika důvodů: 1. pro neurčitost vymezení časového okamžiku a doby, do které má být uzavřena kupní smlouva; 2. pro absenci označení předmětu budoucí koupě a kupní ceny jakožto podstatných náležitostí kupní smlouvy. I kdyby byla smlouva jako celek platná, bylo by podle nalézacího soudu neplatné ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, neboť smluvní pokuta je zjevně nepřiměřená povaze a výši zajišťovaného závazku. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v plné výši.
Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky zabýval sice nemeritorně, ale podrobně; dospěl nakonec k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Trpěla-li smlouva nedostatky ve vztahu k jejím podstatným náležitostem, odvolací soud podle něj správně dovodil, že nedostatky nelze odstranit výkladem obsahu právního úkonu. Dovolací soud dospěl k závěru, že je dovolání nepřípustné ve smyslu § 238 ve spojení s § 237 o. s. ř. a odkázal ve svém usnesení na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu podporujících jeho závěr o nepřípustnosti.
Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podala řádně zastoupená stěžovatelka včasnou ústavní stížnost; je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 11 Listiny ve spojení s čl. I Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém dovolání - je přesvědčena, že soudy nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, a v této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11
(N 64/69 SbNÚ 197). Soud by se měl podle stěžovatelky při výkladu smlouvy vyhnout interpretaci, která je pochybná, zejména s ohledem na problematické důsledky, k nímž vede. V této souvislosti okazuje stěžovatelka také na § 574 obč. zák., které výslovně stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Stěžovatelka odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť aplikace hmotného práva ze strany obecných soudů je excesivní, což má za následek porušení jejích ústavních práv. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem podané stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Takzvané právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), které mělo být podle stěžovatelky porušeno, nezaručuje výsledek řízení podle představ účastníka, ale "jen" projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě beze zbytku stalo. Zjednodušeně řečeno se stěžovatelka nemůže smířit se závěry obecných soudů o neplatnosti smlouvy, na základě které jí mělo vzniknout právo na zaplacení předmětné smluvní pokuty. Stěžovatelka se ve své podstatě snaží z Ústavního soudu učinit další přezkumnou instanci v rámci soustavy obecných soudů, kterou však Ústavní soud není; jeho úkolem není přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů, ale dohlížet na to, zda nebylo porušeno některé právo stěžovatele zaručené v ústavní rovině.
Obecné soudy všech stupňů se věcí dostatečným způsobem zabývaly, dospěly k jednoznačným závěrům, které podrobně odůvodnily ve svých rozhodnutích, a Ústavní soud nenalezl jediný důvod, pro který by měl do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout. Nalézací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil všechny důvody, které jej vedly k právnímu závěru o neplatnosti smlouvy, odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a dovolací soud nenalezl žádný důvod, proč by se měl věcí meritorně zabývat, neboť napadená rozhodnutí se neodchýlila od jeho ustálené judikatury. V dalších souvislostech lze odkázat pro stručnost na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu