Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 7 Nt 2217/2024-17 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 3. září 2024 č. j. KRPU-155376-663/TČ-2022-040080-RP, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložila stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč za to, že bez dostatečné omluvy nevyhověl výzvě k podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu. Policejní orgán odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel byl dne 3. 9. 2024 vyzván k podání vysvětlení týkající se "snah" obviněného L. Š. souvisejících s jeho "případným sledováním", nicméně vysvětlení "bez dostatečné omluvy" odmítl podat s tím, že má obavu, že by si přivodil trestní stíhání.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že policejní orgán postupoval správně při uložení pokuty, neboť stěžovatel jako potenciální svědek neměl právo odepřít vysvětlení, jelikož nebyly splněny důvody pro odmítnutí podání vysvětlení podle § 100 trestního řádu. Krajský soud zejména konstatoval, že stěžovatel není osobou, která by mohla být následně stíhána, ale vystupoval by v pozici svědka.
4. Stěžovatel namítá, že uložení pořádkové pokuty porušuje zákaz sebeobviňování, a tím zasahuje do jeho ústavně zaručených práv. Vytýká policejnímu orgánu, že mu po poučení neumožnil spontánně a souvisle se ve věci vyjádřit, jak vyžaduje § 101 odst. 2 trestního řádu. Poukazuje na nález ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319)], podle kterého má být svědkovi na počátku výslechu dána možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, čímž mu je současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co pokládá ze zákonem stanoveného důvodu pro sebe za nebezpečné.
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že otázka policejního orgánu se přímo váže k časovým i věcným souvislostem s již trestně stíhaným závadovým jednáním. Dává najevo, že byl seznámen s tím, že je vedeno trestní řízení proti celé řadě osob, včetně tehdejšího jednatele a jediného společníka obchodní společnosti, v níž je zaměstnán, za skutky kvalifikované jako trestné činy zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podplácení podle § 332 trestního zákoníku a zkrácení daně podle § 240 trestního zákoníku.
6. Stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, že dotaz policejního orgánu směřoval výlučně k zaznamenávání registračních značek vozidel, neboť ve skutečnosti zahrnoval i otázku, zda se snažil zjistit provozovatele vozidel. Dovozuje, že v situaci, kdy je ředitel Městské policie Chomutov stíhán za zjišťování provozovatelů motorových vozidel, má právo se k věci nevyjadřovat, neboť mohl mít oprávněnou obavu z trestního stíhání.
7. Stěžovatel se vymezuje proti postupu krajského soudu, který podle něj do svého rozhodnutí vtělil pasáž, jež se v podkladovém materiálu nenachází. Policejní orgán se jej totiž netázal jen k zaznamenávání pohybu vozidel, nýbrž i ke skutečnosti, zda se posléze snažil zjistit provozovatele těchto vozidel. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 255/05 (N 128/37 SbNU 623) a ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04 (N 51/40 SbNU 497), podle kterých není rozdílu mezi právy osoby obviněné a právem osoby nestíhané odmítnout výpověď.
8. Stěžovatel dále cituje nález ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. I. ÚS 431/04 (N 31/36 SbNU 347), včetně odkazu na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 1996 ve věci Saunders v. Spojené království, stížnost č. 19187/91, § 68, podle kterého je zákaz nucení k sebeobvinění součástí čl. 6 Úmluvy. Vytýká, že podání vysvětlení konkrétní osoby před zahájením trestního stíhání doprovázené hrozbou pořádkové pokuty nelze shledat ústavně konformním a § 158 odst. 3, 6 trestního řádu je nutno interpretovat restriktivně.
9. Posléze namítá, že formulace policejního orgánu "bez dostatečné omluvy nevyhověl" není přiléhavá, neboť se nemá zač omlouvat, protože využil zákonného oprávnění podle § 100 trestního řádu. Stěžovatel argumentuje, že opatřování důkazů podpořené hrozbou pořádkové pokuty má nepominutelný ústavní rozměr spočívající v kolizi s ústavním zákazem nucení k sebeobvinění. Zdůrazňuje, že teprve při stíhání konkrétní osoby má osoba vyzvaná k výpovědi dostatek informací k tomu, aby se odpovědně rozhodla, zda výzvě vyhoví.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudu či jiného orgánu veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. V posuzované věci jde o zjevně bagatelní částku [srov. usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1248/23 a ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 534/23
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), jimiž Ústavní soud dospěl ke shodnému závěru ve vztahu k pořádkovým pokutám ve shodné, resp. srovnatelné výši jako v nyní posuzované věci], přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nedoložil, že i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19 ). Není proto namístě, aby Ústavní soud dále podrobněji posuzoval obsah napadených rozhodnutí. Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Obdobně z usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 vyplývá, že v případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů brojících proti rozhodnutím vydaným v bagatelních věcech.
Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti ve věcech, v nichž jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, ve kterých skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12 , ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13 , ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14 , ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17 či ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1129/23 ). V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatele a odůvodňovaly tak kasační zásah Ústavního soudu.
13. V takto omezeném ústavněprávním přezkumu Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí nevybočují z postulátu uvedeného v předchozím bodu. K námitce, že stěžovateli nebyla dána možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, lze konstatovat, že v ústavní stížnosti nekonkretizuje, jaký mělo toto tvrzené pochybení policejního orgánu vliv na uložení pořádkové pokuty.
14. Relevantní ústavněprávní argumentaci nepředstavují stěžovatelovy výhrady k výkladu okruhu osob blízkých. Krajský soud výstižně konstatoval, že za ně nelze považovat stěžovatelova zaměstnavatele obchodní společnost A, ani jejího jediného společníka obviněného L. Š.
15. Mimořádný exces není ani v argumentaci krajského soudu, podle kterého byl stěžovatel tázán výlučně k tomu, zda zaznamenával na pokyn obviněného L. Š. registrační značky vozidel a jejich pohyb, přičemž za takový postup mu žádný trestní postih nehrozí. Stěžovateli lze přisvědčit, že policejní orgán se jej nejprve tázal rovněž na to, zda se "posléze snažil nějakým způsobem zjistit provozovatele těchto vozidel", následně však byl policejním orgánem ujištěn, že "zaznamenávání pohybu vozidel ve veřejném prostoru nemůže být považováno za trestný čin a že v této souvislosti si trestní stíhání přivodit nemůže".
Z toho je patrné, že policejní orgán svoji otázku posléze zúžil. Stěžovatel však odepřel vypovídat i k ní, přičemž relevantní souvislost s § 100 odst. 2 trestního řádu nepřiblížil ani v ústavní stížnosti. Byla-li by stěžovatelova odpověď na tuto otázku negativní, stala by se otázka původně položená jako druhá v pořadí bezpředmětnou. Teprve při hypoteticky kladné odpovědi na dotaz ohledně "zaznamenávání pohybu vozidel ve veřejném prostoru" a opětovného vznesení dotazu na další nakládání s těmito údaji policejním orgánem by se otevřel prostor k polemice s uplatněním judikatury Ústavního soudu k zákazu nucení k sebeobvinění, na kterou stěžovatel poukazuje.
Věc tedy není souměřitelná kupř. se skutkovými a právními východisky nálezu ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 1679/20
(N 81/105 SbNU 337). Vytýká-li stěžovatel policejnímu orgánu slovní spojení "bez dostatečné omluvy", patří se připomenout, že jde o citaci § 66 odst. 1 trestního řádu.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy orgánů činných v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
17. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu