Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Svobodové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. 8 As 186/2022-27, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2022 č. j. 51 A 43/2021-52, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, Oddělení stavebního řádu, ze dne 27.
května 2021 sp. zn. OREG/143974/2020/joch, č. j. KUJCK 47438/2021, a rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec, Odboru výstavby a územního plánování, ze dne 11. září 2020 sp. zn. VÚP/2086/2016/Tu, č. j. VÚP/40541/20/Tu, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Městského úřadu Jindřichův Hradec, jako účastníků řízení, a Jaroslava Kořínka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě podnětu stěžovatelky zahájil Městský úřad Jindřichův Hradec, Odbor výstavby a územního plánování (dále jen "stavební úřad") řízení o odstranění stavby ve vlastnictví vedlejšího účastníka (hospodářské budovy, seníku, přístřešku pro dřevo; dále jen "stavba"), zasahující na pozemek stěžovatelky. Stavebníkem je vedlejší účastník řízení jako vlastník pozemku sousedícího s pozemkem stěžovatelky. Napadeným rozhodnutím stavební úřad stavbu vedlejšího účastníka dodatečně povolil (I. výrok), nařídil mu provést nezbytné úpravy dodatečně povolované stavby a odstranění části povolované stavby (II. výrok), stanovil mu povinnost předložit projektovou dokumentaci k nezbytným úpravám provedeným podle II. výroku (III. výrok) a rozhodl o námitkách účastníků řízení (IV. výrok).
3. Proti rozhodnutí stavebního úřadu se stěžovatelka i vedlejší účastník řízení odvolali. Napadeným rozhodnutím Krajský úřad Jihočeského kraje, Odbor regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, Oddělení stavebního řádu (dále jen "krajský úřad"), upřesnil úvod výrokové části, I. výrok doplnil o podmínky pro dokončení stavby, zrušil II. a III. výrok, IV. výrok označil jako II. výrok a ve zbytku rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že sporná stavba není v souladu s veřejným zájmem, a konstatoval, že rozpor s veřejným zájmem neshledal, neboť stavba neodporuje územně plánovací dokumentaci, ani záměrům územního plánování. Stěžovatelka rovněž dostatečně nespecifikovala, se kterými jejími námitkami se údajně krajský úřad nevypořádal; krajský soud v této souvislosti neshledal, že by krajský úřad některou z odvolacích námitek stěžovatelky pominul.
Neztotožnil se ani s námitkou stěžovatelky, že rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 4. 2022 č. j. 4 C 1008/98-170 vycházel z omezené životnosti stavby, a proto nemůže být podkladem pro její dodatečné povolení, neboť vedlejší účastník stavbu upravil tak, že se z ní stala stavba trvalá. K této námitce krajský soud upozornil, že okresní soud zřídil věcné břemeno k pozemkům stěžovatelky, aniž by časově omezil životnost staveb. Dále krajský soud upozornil, že stavba na pozemky stěžovatelky zasahuje toliko v rozsahu okresním soudem zřízeného věcného břemene.
Sporná stavba má být podle krajského soudu ve správním řízení posuzována jako celek a případné stavební úpravy jdoucí nad rámec schválené projektové dokumentace či nad rámec rozhodnutí okresního soudu o věcném břemeni musí být vedlejším účastníkem odstraněny. Krajský soud také upozornil, že pokud stěžovatelka s rozhodnutím okresního soudu, včetně výše náhrady za zřízení věcného břemene, nesouhlasila, měla proti tomuto rozhodnutí podat řádný opravný prostředek, což neučinila.
5. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud zejména zdůraznil - vzhledem k argumentaci stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti - že rozhodnutí krajského soudu považuje za přezkoumatelné a srozumitelné. Okolnost, že stavba byla postavena v rozporu se stavebním povolením, je oním důvodem, proč bylo zahájeno řízení o odstranění této stavby a v návaznosti na podanou žádost bylo vedeno řízení o dodatečném povolení stavby; právě v takto vymezeném správním řízení správní orgány reagovaly na existenci nepovolených stavebních úprav a nedovoleného užívání stavby.
Proto krajský soud nepochybil, pokud se ve svém rozhodnutí - přes námitky stěžovatelky - k jednotlivým aspektům nedovolené stavby (a nedovoleného užívání) nevracel, neboť tyto otázky již vyřešil stavební úřad a krajský úřad v předchozích fázích řízení. Krajský soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o nezákonném omezení jejího vlastnického práva, neboť její vlastnické právo je omezeno právě v souladu s pravomocným rozsudkem okresního soudu o zřízení věcného břemene, které nelze ve správním (soudním) řízení o dodatečném povolení stavby přezkoumávat.
Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku správně upozornil, že rozsudek okresního soudu o zřízení věcného břemene nemůže být ve správním řízení zpochybněn jako podkladové rozhodnutí, neboť nevychází z omezené životnosti stavby. S ohledem na tuto skutečnost (tedy nikoli primárně limitovanou životnost) bylo věcné břemeno zatěžující pozemky stěžovatelky zřízeno a s ohledem na to také byla stanovena výše náhrady ve prospěch stěžovatelky za zřízení věcného břemene. Nejvyšší správní soud se v řízení o kasační stížnosti nemohl zabývat stěžovatelčinou námitkou o absenci místního šetření a o dlouhodobé nečinnosti správních orgánů, neboť tyto námitky stěžovatelka neuplatnila v řízení o správní žalobě.
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nesouhlasila se závěrem správních orgánů, že pro dodatečné povolení stavby je rozhodné pouze plošné vymezení stavby v rozsahu definovaném v rozsudku o zřízení věcného břemene. Nadto při rozhodování o zřízení věcného břemene (respektive při rozhodování o náhradě za jeho zřízení) okresní soud vycházel z dočasnosti uvedené stavby, avšak vedlejší účastník ji upravil tak, že již dočasná není. Proto stěžovatelka opakuje, že rozsudek okresního soudu o zřízení věcného břemene nemohl být podkladovým rozhodnutím pro správní řízení o dodatečném povolení stavby. Vedlejší účastník navíc stavbu nyní využívá k chovatelským účelům, což je v rozporu s bezpečnostními a hygienickými opatřeními. Opíraly-li se správní orgány (respektive i správní soud) při svém rozhodování přes uvedené okolnosti o rozsudek okresního soudu o zřízení věcného břemene, postupovaly excesivním způsobem. Vytýkají-li správní soudy stěžovatelce, že mohla proti rozsudku okresního soudu o zřízení věcného břemene uplatnit opravné prostředky, což neudělala, není tato výtka přiléhavá, neboť stěžovatelka vycházela z dočasnosti uvedené stavby (v této souvislosti uvádí, že před dalším zásahem vedlejšího účastníka měla stavba hospodářské budovy životnost 80 let a dřevěná část stavby 50 let). Stěžovatelka tak předpokládala, že uvedená stavba přirozeně zanikne.
7. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, když vznikla úmyslným protiprávním jednáním vedlejšího účastníka [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 455/03 (N 15/36 SbNU 165)]. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník svévolně prodloužil životnost stavby, není přiměřená ani finanční náhrada, která byla stěžovatelce rozsudkem okresního soudu o zřízení věcného břemene přiznána. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že správní orgány a správní soudy se v dané věci jejími námitkami nezabývaly dostatečně; nezohlednily zejména změnu životnosti staveb a přiměřenost náhrady za zřízení věcného břemene. Takto správní orgány i správní soudy postupovaly, aniž se k těmto námitkám relevantním způsobem vyjádřily.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností II. a III. výrok rozhodnutí stavebního úřadu, není k rozhodování o jejich ústavnosti Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
10. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzované věci nedošlo.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se správní orgány, respektive správní soudy v předchozích fázích řízení řádně vypořádaly. Lze připomenout, že vedlejší účastník má na základě rozsudku okresního soudu o zřízení věcného břemene přesně vymezen prostor, v němž může do vlastnického práva stěžovatelky zasáhnout. Pokud by do práv stěžovatelky vedlejší účastník zasahoval jiným způsobem (například imisemi atp.), bude se moci stěžovatelka proti takovému eventuálnímu jinému zásahu vedlejšího účastníka bránit samostatně. Tento závěr se uplatní i vůči stěžovatelčině námitce, že vedlejší účastník začal uvedenou stavbu používat k chovatelským účelům, aniž by pro to byly splněny hygienické a jiné podmínky.
12. Správní soudy v napadených rozsudcích výslovně zdůraznily, že okresní soud v řízení o zřízení věcného břemene nebyl limitován úvahou o dočasnosti stavby, k čemuž se stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně vrací s tím, že vedlejší účastník si tuto životnost měl "svévolně" prodloužit. Ústavní soud odkazuje na napadené rozsudky, v nichž je toto východisko stěžovatelky přesvědčivě zpochybněno. Ostatně stěžovatelka dostatečně nevysvětluje, jakým zásadním způsobem si měl vedlejší účastník životnost předmětné stavby prodloužit, když mu na druhou stranu nelze bránit v tom, aby uvedenou stavbu udržoval a ochraňoval před chátráním.
Stěžovatelka v této souvislosti nevysvětluje, jakým způsobem mínila svoji úvahu, že spoléhala na to, že uvedená stavba přirozeně zanikne (je to sama stěžovatelka, kdo v této souvislosti uvažuje o životnosti 50 až 80 let v závislosti na části sporné stavby); potom je ovšem otázkou, zdali s ohledem na uvedené časové horizonty mohla stěžovatelka oprávněně ze zániku předmětné stavby vycházet.
13. Pro věc stěžovatelky rovněž není případný její odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/03 , neboť ten vychází zjevně z jiné právní úpravy; spravedlivé uspořádání poměrů mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (ve smyslu uvedeného nálezu), zvažoval v dané věci okresní soud rozhodující o zřízení věcného břemene ve prospěch vedlejšího účastníka. Jak přitom správní soudy vysvětlily, tento rozsudek okresního soudu nemohly ve správním řízení o dodatečném povolení stavby přezkoumávat. Proto hodnotily veřejný zájem z pohledu jimi vedeného řízení, tedy hodnotily veřejný zájem v souladu s principy územního plánování.
Chtěla-li stěžovatelka uplatňovat kritérium spravedlivého uspořádání vztahů mezi ní jako vlastníkem pozemku a vedlejším účastníkem jako vlastníkem neoprávněné stavby, měla tyto své námitky (včetně toho, že veřejný zájem ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny nelze vztahovat pouze k zájmu státu či státních instituci, ale také právě ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi stavebníkem a majitelem pozemku) uplatnit v řízení o zřízení věcného břemene, nikoliv ve správním řízení o dodatečném povolení stavby.
Na základě výše provedené rekapitulace je také zjevné, že neobstojí ani stěžovatelčino obecné konstatování, že se správní orgány a správní soudy k jejím námitkám dostatečně nevyjádřily.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu