Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, sídlem Míru 231, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 22 Cdo 229/2023-1346, proti výroku I. v části za středníkem, výroku III. v části ukládající stěžovateli povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a výroku IV.
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2022, č. j. 25 Co 43/2022-1277, a výrokům IV. a V. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. června 2021, č. j. 13 C 400/2020-1160, ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. prosince 2021, č. j. 13 C 400/2020-1186, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., sídlem K Letišti 1019/6, Praha 6 - Ruzyně, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu a výroků rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ ve spojení s usnesením okresního soudu. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovateli zaplacení částky 261 402,50 Kč s příslušenstvím a částky 1 784 156 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání jejích pozemků a částky 528 876,80 Kč z titulu náhrady škody za zpracování zaměření, průzkumu a studie na odvoz zeminy. Stěžovatel podle vedlejší účastnice uložil na její pozemky bez právního důvodu hlínu a další materiál (deponii). Okresní soud žalobě zčásti vyhověl a uložil stěžovateli, aby zaplatil vedlejší účastnici částku 528 876,80 Kč (z titulu náhrady škody - výrok I.), částku 30 770 Kč s příslušenstvím a částku 116 680 Kč s příslušenstvím (z titulu bezdůvodného obohacení - výrok II.), ve zbytku žalovaných nároků žalobu zamítl (výrok III.) a stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Stěžovatel coby vlastník celé deponie, která byla umístěna na pozemcích vedlejší účastnice, užíval tyto pozemky bez právního důvodu. Vedlejší účastnici proto vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, jakož i právo na náhradu škody v souvislosti se zjišťováním nákladů na odstranění deponie z pozemků. Samostatným usnesením v návaznosti na výrok V. okresní soud uložil stěžovateli zaplatit náklady státu ve výši 1800 Kč (znalečné přiznané okresním soudem znalci).
3. Krajský soud v Praze se k odvolání stěžovatele ztotožnil se závěrem okresního soudu, že deponie je samostatnou věcí v právním slova smyslu. Vlastníkem celé deponie je od roku 2001 stěžovatel, který jí získal převodem od společnosti S T A Z co., s.r.o. Protože po roce 2001 byl na deponii navážen další materiál, došlo ke smísení navezených částí s původní věcí a stěžovatel byl vlastníkem takto rozšířené deponie. Na vlastnictví deponie nic nezměnila ani stěžovatelova smlouva s obchodní společností EKOSTAVBY CO, s. r. o. ze dne 15. 8. 2006, neboť předmětem této smlouvy byla jen část deponie (materiál navršený nad pozemkem vedlejší účastnice), nijak fyzicky neoddělená od zbytku deponie. Vlastnictví stěžovatel nepozbyl ani v důsledku opuštění deponie (takové právní jednání bylo podle okresního soudu a krajského soudu absolutně neplatné) a ani v důsledku dohod se společností S T A Z co., za kterou rovněž jednal stěžovatel - těmito dohodami (dodatek č. 1 ze dne 6. 2. 2012 ke kupní smlouvě na deponii z roku 2001; "dohoda o odstoupení od kupní smlouvy" z roku 2001, datovaná dnem 20. 7. 2017; dohoda o zrušení kupní smlouvy z roku 2001 "od samého počátku" ze dne 9. 10. 2020) se stěžovatel podle obou obecných soudů snažil předejít hrozícímu neúspěchu v této věci a převést vlastnictví k části deponie zpět na společnost S T A Z co., proto obecné soudy vyhodnotily dohody jako absolutně neplatné (podle starého občanského zákoníku), to pro rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem a u jedné dohody též pro nedostatek formy.
4. Vedlejší účastnici jako vlastnici pozemku proto vzniklo proti stěžovateli právo na vydání bezdůvodného obohacení (odpovídající obvyklému nájemnému, které by stěžovatel musel vynaložit, aby mohl na pozemku uložit svou věc), a to 30 770 Kč za období od 25. 4. 2006 do 2. 7. 2007 a 116 680 Kč od 4. 1. 2011 do 3. 1. 2013 (v druhém období byla na pozemku vedlejší účastnice umístěna již podstatně větší deponie). V tomto rozsahu byl výrokem I rozsudek okresního soudu potvrzen (část výroku I za středníkem).
5. Krajský soud rovněž dovodil, že vedlejší účastnici vzniklo právo na náhradu škody, ovšem škody podstatně nižší, než jakou jí přiznal okresní soud (část nákladů vedlejší účastnice za vypracování environmentálního a inženýrsko-geologického průzkumu v celkové výši 486 376,80 Kč podle krajského soudu není vynaložena v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním stěžovatele). Proto Krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu co do částky 486 376,80 Kč zamítl (první část výroku I.), ve zbytku pak odvolání proti výroku o náhradě škody zamítl (rovněž část výroku I. za středníkem).
6. Krajský soud dále uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II), uložil stěžovateli a vedlejší účastnici zaplatit dílčí části nákladů státu (výrok III). Protože vedlejší účastnice v průběhu odvolacího řízení rozšířila žalobu o další nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 4. 1. 2013 do 31. 12. 2021 ve výši 633 584,96 Kč s příslušenstvím, soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 220 122 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku (výrok V.). Krajský soud též uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel jím napadal skutková zjištění soudů. Otázka ohledně převodu části deponie byla nadbytečná, neboť se míjela s prokázaným skutkovým stavem věci (§ 237 ve spojení s § 243c odst. 1 občanského soudního řádu), ve vztahu k peněžitému plnění ve výši 42 500 Kč pak bylo dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
8. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil jen jedinou námitku. Podle něj obecné soudy nesprávně posoudily otázku, zda byl stěžovatel v době, za kterou mu soudy uložily výše uvedené povinnosti, skutečně vlastníkem celé deponie. Domnívá se, že na základě kupní smlouvy nabyl pouze materiál umístěný na jednom pozemku a následně tento materiál prodal obchodní společnosti EKOSTAVBY CO, která jej dále prodala společnosti MAHAUT. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1382/22 , které si stěžovatel vykládá tak, že podle něj lze převést vlastnické právo k části movité věci, která je způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, ačkoli tato část nebyla od celku movité věci fyzicky oddělena. Část deponie, která se nacházela na pozemcích vedlejší účastnice, proto stěžovatel nikdy nevlastnil.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním náležitostí předpokládaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V části napadající výroky IV a V rozsudku okresního soudu, které následně změnil krajský soud, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
10. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
11. Z čl. 2 odst. 3 Listiny plyne též právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala jeho právní jednání a práva a povinnosti sjednané ve smlouvě. Toto právo obecný soud poruší i tehdy, pokud formalistickým výkladem odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran ty důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely [takto např. již nález ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107)].
12. Ústavní soud však nic takového v této věci neshledal.
13. Obecné soudy předně vyšly z toho, že stěžovatel v roce 2001 nabyl vlastnictví k celé deponii, která se v té době zvětšovala, a to i v částech zasahujících na okolní pozemky (bod 72 rozsudku okresního soudu). Vždy však tvořila jeden souvislý celek (body 58 až 60 tamtéž; k procesu, jak se mezi lety 1999 až 2002 deponie rozšířila na sousední pozemky, viz podrobný výklad v bodě 60). Obecné soudy vyšly z předchozích rozhodnutí obecných soudů, které posuzovaly stejnou otázku a dospěly k závěru o vlastnictví stěžovatele (bod 65 rozsudku okresního soudu, bod 13 usnesení Nejvyššího soudu). Na tomto odůvodnění není nic neústavního.
14. Obecné soudy stěžovateli též řádně vysvětlily, proč smlouvou z roku 2006 nepřevedl vlastnictví k deponii na obchodní společnosti EKOSTAVBY CO (která pak měla deponii převést na MAHAUT). Jednak část deponie na jednom pozemku nemohla být převedena, neboť nikdy nebyla fyzicky oddělena od zbývající části deponie, jednak se smlouvy týkaly deponie v jiných částech než právě pozemku, z něhož vedlejší účastnice proti stěžovateli uplatnila své nároky (bod 74 rozsudku okresního soudu, bod 21 rozsudku krajského soudu). Ani zde stěžovatel nijak konkrétně neargumentuje, proč je takové právní hodnocení neústavní. Stěžovatelův výklad usnesení Ústavního soudu I. ÚS 1382/22 není správný, neboť pomíjí, že v této věci obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatel nabyl deponii jako celek.
15. Další námitky míří proti závěrům obecných soudů ohledně série dohod stěžovatele s obchodní společností S T A Z co z let 2012, 2017 a 2020. Okresní soud svůj závěr o absolutní neplatnosti těchto právních jednání řádně odůvodnil (viz blíže popis v bodě 3 výše, resp. bod 77 rozsudku okresního soudu, bod 21 rozsudku krajského soudu in fine). Na tomto závěru není nic neústavního. Ostatně stěžovatel obecnou námitku proti tomuto závěru nijak blíže nerozvádí.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu