Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, č. j. 7 To 108/2023-696, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, č. j. 7 T 5/2022-676, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka je advokátkou zastupující v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 7 T 5/2022 jako zmocněnkyně poškozenou K. K., jež je považována za zvlášť zranitelnou oběť podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen "zákon o obětech"). Poškozená se stala obětí zločinu opilství podle § 360 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "TZ"), jenž byl spáchán odsouzeným M. M. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2022 přiznal poškozené (mimo jiné) částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem. Obžalovaný podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž mu byl změněn trest; povinnost uhradit poškozené újmu však zůstala nedotčena.
2. Krajský soud nyní napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 151 odst. 3, 6 per analogiam zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "TrŘ") stanovil stěžovatelce (zmocněnkyni) odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování v trestním řízení v celkové výši 29 984 Kč vč. DPH, ve zbytku návrh stěžovatelky co do výše 68 752 Kč vč. DPH podle § 155 odst. 4 TrŘ a contrario zamítl.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení krajského soudu stížnost, a to zejména ohledně způsobu stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby a krácení odměny za některé úkony právní služby. Vrchní soud v Praze v nyní rovněž napadeném usnesení dospěl k závěru, že krajský soud postupoval správně při rozlišení odměny zmocněnce podle úkonů výlučně spojených s adhezním řízením, příp. úkonů s ním bezprostředně souvisejících, a úkonů "neadhezních", které jsou uplatněním obecných práv všech poškozených. Ztotožnil se rovněž s výší odměny pro "neadhezní úkony", nikoliv však s výší odměny, resp. stanovením rozhodné tarifní sazby, pro úkony uznané jako adhezní. Nově proto stanovil odměnu za adhezní úkony zmocněnkyni podle výše přiznané peněžité náhrady nemajetkové újmy podle § 10 odst. 5, § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif") ve výši 5 100 Kč za úkon právní služby a nad rámec toho vrchní soud přisoudil adhezní charakter dalšímu úkonu. Ve zbytku výši odměny ponechal beze změny, odměna a náhrada hotových výdajů tedy činila 48 279 Kč.
4. Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost, v níž zdůrazňuje roli zmocněnce zvlášť zranitelných obětí v trestním řízení a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu se vymezuje proti tomu, aby byla výše odměny zmocněnce odvozována z výše odměny obhájce, jak činí vrchní soud. Dále je toho názoru, že se vrchní soud nedržel závěru vysloveného v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 7 To 32/2022, který umožňuje individuálně posoudit jako adhezní i jiný než ve výčtu zmíněný úkon, který splňuje potřebnost a účelnost uplatnění nároku poškozené. Odchýlení od vlastní judikatury nevysvětlil a založil tak nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatelka se domnívá, že pro řádné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy a kvalitní zastupování poškozeného jsou důležité i všechny další úkony, zejména pak s ohledem na postavení poškozené jako zvlášť zranitelné oběti, ačkoliv se vrchnímu soudu mohou jevit jako doplňkové a neúčelné.
5. Stěžovatelka vidí jako protiústavní postup vrchního soudu a obecných soudů, které podle ní zasahují do zákonodárné moci tím, že navzdory zrušení § 12a advokátního tarifu, který opravňoval snížení mimosmluvní odměny a stanovil její horní limit, nadále umožňují snížení odměny v těch případech, kdy by byla výsledná odměna zcela zjevně nepřiměřená případu, v němž zmocněnec poskytoval právní pomoc. Při nepřiznání odměny s ohledem na skutečnou obtížnost právního zastupování v konkrétní věci se jedná o odpírání spravedlnosti, neboť je tak zasaženo do zásady rovnosti základního práva advokáta získávat prostředky pro své životní potřeby prací. V tomto kontextu odkazuje stěžovatelka na nález ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 287/04 , v němž Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů přijmout při aplikaci ustanovení trestního řádu výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V návaznosti na to zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 344/04 , podle kterého "za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové právní úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání..." Stěžovatelka měla legitimní očekávání ohledně výše odměny za zastupování zvlášť zranitelné oběti, přičemž obecné soudy ji na jejím nároku vůči státu zkrátily, a porušily tak její základní právo.
6. Na základě výše uvedeného má stěžovatelka za to, že napadenými usneseními byla porušena její základní práva, a to právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z práv účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 5. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23 , v němž je vyjádřen názor, že zdejší soud neshledává "legitimní důvod pro to, aby při zastupování klientů s totožným soukromoprávním nárokem byla výše tarifní hodnoty rozhodná pro sazbu odměny advokáta určována jinak pouze v závislosti na tom, zda jde o řízení trestní, nebo o řízení civilní. Jistě nelze přehlížet, že poškozený a jeho zmocněnec mají v trestním řízení při prosazování nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení často ulehčenou úlohu, neboť je oprávněnost tohoto nároku do značné míry (resp. někdy i v plné míře) objasňována činností orgánů činných v trestním řízení. Pak ovšem adekvátní řešení menší intenzity a významu činnosti advokáta - zmocněnce spočívá zásadně v redukci počtu úkonů právní služby (posuzování jejich účelnosti), popř. povahy takového úkonu (úkon či tzv. půlúkon), nikoli v redukci výše tarifní hodnoty rozhodné pro sazbu odměny." K tomu je však nutno uvést, že z napadeného usnesení vrchního soudu nikterak nevyplývá, že by považoval roli zmocněnce za doplňkovou, ba naopak si je vědom její potřebnosti (viz bod 21 napadeného usnesení), a ani neodvozuje výši odměny zmocněnce z výše odměny obhájce. Naopak, v souladu s citovaným nálezem, se menší intenzita a význam činnosti advokáta (zmocněnce) projevuje právě v posouzení účelnosti jednotlivých úkonů.
10. Ústavní soud opakuje, že při posouzení účelnosti úkonů právní služby je třeba vyjít z toho, že uvedené je otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení ovšem náleží soudům obecným. Judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 1882/21 , ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1033/21 , a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39)] přitom plně akceptuje, že obecné soudy jsou oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud přitom není s ohledem na svoje ústavní vymezení (čl. 83 Ústavy) povolán k přezkumu toho, zda některý úkon právní služby učiněný v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. V této souvislosti připomíná, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
11. Ústavní soud pak k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, opakovaně, i přes svou zdrženlivost, zdůrazňuje, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].
12. S ohledem na argumentaci stěžovatelky má Ústavní soud za to, že stížnostní námitky týkající se hodnocení úkonů jako "adhezních" a "neadhezních" vyjadřují pouze její odlišné vnímání jejich účelnosti oproti názoru soudů. Na tomto základě nemohou být považovány za opodstatněné, jelikož tato úloha, jak již bylo výše zmíněno, náleží obecným soudům. Ty musí své závěry řádně odůvodnit tak, aby nebyly odrazem libovůle. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že krajský i vrchní soud v napadených usneseních této povinnosti řádného odůvodnění svých závěrů ohledně (ne)účelnosti konkrétních úkonů právní služby plně dostály, když hojně odkazují i na judikaturu zdejšího soudu, a jejich rozhodnutí je proto přezkoumatelné (viz zejm. body 8 a 9 usnesení krajského soudu a body 37 a 38 usnesení vrchního soudu).
13. Argumentu stěžovatelky ohledně protiústavnosti postupu obecných soudů a soudu vrchního, který je podpořen nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 146/20 , jenž je však ve vztahu k nyní posuzovanému případu nepřiléhavý (šlo zde totiž o společné úkony při zastupování více osob v trestním řízení), proto nelze přisvědčit.
14. Ústavní soud dále uvádí, že obecné soudy v nyní posuzované věci neodepřely stěžovatelce právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ani nezasáhly do legitimního očekávání vycházejícího z čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V prvé řadě není povinností soudů přiznat advokátovi zmocněnci jím navrženou náhradu nákladů v plné výši; naopak jejich úkolem je posoudit účelnost úkonů ve vztahu k uplatňovanému nároku, a to podle zákona a v souladu s ústavním pořádkem. Nadto je třeba připomenout, že vrchní soud v napadeném usnesení učinil korekce ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu a zvýšil výši odměny a náhradu hotových výdajů na částku 48 279 Kč. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 395/19 , na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje a který se týká rozporu se zásadou spravedlivé odměny za vykonanou práci advokáta v pozici opatrovníka, přitom nelze na posuzovanou věc s ohledem na její odlišnost bezprostředně aplikovat.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, porušeny nebyly.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu