Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní korporace Statek Velká Chuchle a. s., se sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 28 Cdo 3155/2021-364, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021 č. j. 26 Co 294/2020-277 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3.
června 2020 č. j. 7 C 401/2019-205, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) Římskokatolické farnosti Hostivice, se sídlem Husovo náměstí 5, Hostivice, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Vedlejší účastnice 1) se v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vedeném u Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") pod sp. zn. 38 C 212/2016, domáhala vydání v žalobě specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území Hostivice (dále jen "předmětné pozemky") a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj (dále jen "správní orgán"), ze dne 28. 7. 2016 č. j. SPÚ 371364/2016, sp. zn. SP 19884/2015-537100, jímž byl její návrh učiněný ve smyslu § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"), zamítnut. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2018 č. j. 38 C 212/2016-98 bylo nahrazeno rozhodnutí správního orgánu a vedlejší účastnici 1) předmětné pozemky vydány. Následně byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") ze dne 16. 4. 2019 č. j. 5 C 127/2018-170 nahrazen projev vůle vedlejší účastnice 2) uzavřít s oprávněnou osobou Dr. Karlem Rottem smlouvu o převodu - mimo jiné - předmětných pozemků. Kupní smlouvou ze dne 4. 7. 2019 pak převedl Dr. Karel Rott vlastnické právo k předmětným pozemkům na stěžovatelku. Řízení o odvolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Co 181/2018 bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u nalézacího soudu pod sp. zn. 7 C 401/2019, v němž se vedlejší účastnice 1) domáhala určení, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastnice 2).
3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice 2) je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výroky II. a III.). Nalézací soud nejprve uzavřel, že vedlejší účastnice 1) jako oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože pak může být úspěšná ve sporu o vydání těchto pozemků v (přerušeném) řízení vedeném u odvolacího soudu pod sp. zn. 38 C 212/2016. Následně nalézací soud dospěl k závěru, že se Dr. Karel Rott nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků rozhodnutím soudu, neboť to bylo vydáno v rozporu s tzv. blokačním ustanovením § 13 zákona o majetkovém vyrovnání. Vzhledem k tomu, že Dr. Karlu Rottovi nesvědčilo k předmětným pozemkům vlastnické právo, nemohla se stěžovatelka stát dobrověrným nabyvatelem předmětných pozemků podle § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, protože věděla či vědět měla, že u předmětných pozemků byla ke dni návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky v katastru nemovitostí s právními účinky od 5. 12. 2016 zapsána poznámka: "Podána žaloba o nahrazení rozhodnutí SPÚ - KPÚ pro Středočeský kraj ze dne 28.7.2016, sp. zn. SP 19884/2015 - 537100, č.j. SPÚ 371364/2016."
4. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice 2) odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud shodně se závěry nalézacího soudu konstatoval, že blokační ustanovení § 13 zákona o majetkovém vyrovnání bránilo převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na Dr. Karla Rotta a následně na stěžovatelku. Rovněž dovodil, že oba jmenovaní nedostáli požadavku na zachování obvyklé míry pečlivosti, při které lze nabyvatelům dobrou víru ve stav zapsaný v katastru nemovitostí přiznat, neboť smyslem poznámky o podané žalobě ve smyslu § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, je narušit dobrou víru třetích osob ohledně toho, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem a že je oprávněna s nemovitostmi volně nakládat.
Dále vysvětlil, že test proporcionality poměřující zájem církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku a zájem třetí osoby (vlastníka takového majetku) může vyznít ve prospěch nabyvatele jen tehdy, pokud je nabyvatelem dobrověrným, což není případ stěžovatelky. Za nedůvodnou považoval odvolací soud (mimo jiné) námitku o překážce naturální restituce ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, jakož i argumentaci, že restituční nárok vedlejší účastnice 1) již byl uspokojen v rámci poskytnuté finanční náhrady podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné. Nejvyšší soud v prvé řadě konkludoval, že v dovolání stěžovatelky v uvedeném rozsahu [předmětné pozemky ke dni 24. 6. 1991 nebyly součástí zemědělského půdního fondu, naturální restituci pozemků brání překážky upravené v § 8 odst. 1 písm. a) a f) zákona o majetkovém vyrovnání, nesprávné posouzení dobré víry stěžovatelky, nesprávná aplikace § 13 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání duplicitní odčinění totožné majetkové křivdy ve smyslu § 15 zákona o majetkovém vyrovnání] zcela absentuje vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání, a proto je v tomto rozsahu její dovolání vadné a věcně neprojednatelné.
Ve vztahu k provedenému testu proporcionality Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu svoji a Ústavního soudu uvedl, že k prolomení účinků § 13 zákona o majetkovém vyrovnání [které svým obsahem nahrazuje § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě")] jsou kromě dobré víry nabyvatele zapotřebí i další konkrétní okolnosti mimořádného významu. Závěry odvolacího soudu jsou proto v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu podle Nejvyššího soudu obstojí i z hlediska porovnání ekonomického přínosu spojeného s vydáním předmětných pozemků vedlejší účastnici 1) a obtíží, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim stěžovatelce vznikly, již proto, že možnosti jejich využití jsou pro ně zásadně shodné. Konečně se Nejvyšší soud - s vědomím procesní nadbytečnosti - vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatelky, v jejichž rozsahu neshledal řádně vymezené právní otázky, které by bylo možné posoudit v intencích přípustnosti dovolání.
6. Stěžovatelka namítá, že předmětné pozemky nabyla v dobré víře od osoby, která je nabyla rovněž v dobré víře na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Z pouhé poznámky v katastru nemovitostí nelze dovodit historický nárok církve a absenci dobré víry na straně stěžovatelky. Tento nárok v předcházejícím řízení o žalobě Dr. Karla Rotta nebyl ani vedlejší účastnicí 2) vůbec sdělen, přestože tuto povinnost měla. Stěžovatelka dále tvrdí, že při převodu pozemků nebyl porušen § 13 zákona o majetkovém vyrovnání, neboť toto ustanovení zapovídá toliko převody státního majetku, nikoliv převody majetku prováděné mezi osobami soukromého práva. Obecné soudy se ani nijak nezabývaly námitkou stěžovatelky, že předmětné pozemky nebyly po právu vedlejší účastnici 1) vydány vedlejší účastnicí 2), protože netvořily ke dni 24. 6. 1991 zemědělský půdní fond, jak stěžovatelka v řízení doložila.
7. Zejména je podle stěžovatelky vadný závěr soudů, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska testu proporcionality. Stěžovatelka totiž soudům opakovaně sdělovala a dokládala, že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbou skládky, která byla řádně povolena a je provozována, a proto je nelze vedlejší účastnici 1) ani hypoteticky vydat pro překážky podle § 8 zákona o majetkovém vyrovnání. Vedlejší účastnice 1) tak nemá žádný právní zájem na požadovaném určení, neboť její právní postavení zůstane beze změny, zatímco stěžovatelce byla rozhodnutím způsobena zásadní majetková újma, protože o své vlastnické právo k předmětným pozemkům byla připravena. Pro tuto zákonnou překážku vydání pozemků nemůže vedlejší účastnice 1) ve věci získat žádný ekonomický přínos.
8. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy nijak nezohlednily dopady zrušení vlastnictví ve vztahu k původnímu vlastníkovi předmětných pozemků Dr. Karlu Rottovi. V daném případě totiž byly předmětným pozemky pravomocným rozsudek nalézacího soudu uspokojeny restituční nároky Dr. Karla Rotta v rozsahu zhruba 1/3 jeho restitučního nároku, tj. rovněž Dr. Karel Rott byl postupem soudů výrazně poškozen. Obecné soudy se konečně dostatečným způsobem nezabývaly tím, že nároky církve [tj. i vedlejší účastnice 1)] byly již dostatečně za pozemky, které nelze vydat, saturovány finanční paušální náhradou podle zákona o majetkovém vyrovnání a vedlejší účastnice 1) v podstatě požaduje, aby byla ze strany státu vypořádávána restitučně jak naturálně, tak finančně, což podle stěžovatelky není možné.
10. Nalézací soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodovací činností a postupem nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu. Své závěry týkající se aplikace testu proporcionality, které jsou primární námitkou stěžovatelky, zpřístupnil účastníkům v bodech 23. až 25. svého rozsudku, na které zcela odkazuje.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že považuje argumentaci stěžovatelky za polemiku se skutkovými a právními závěry, k nimž dospěly nalézací soud a odvolací soud. Je přitom přesvědčen, že základní práva a svobody stěžovatelky porušena nebyla. K argumentu o nesprávně provedeném testu proporcionality uvedl, že nabytí vlastnického práva k církevnímu majetku právním předchůdcem stěžovatelky na základě pravomocného soudního rozhodnutí by jistě v individuálních poměrech věci mohlo znamenat takovou mimořádnou okolnost, která by odůvodňovala konkluzi o upřednostnění vlastnického práva stěžovatelky.
Taková okolnost by však ubyla významu v situaci, kdy stěžovatelka mohla a v souladu s požadavkem zachování obvyklé míry obezřetnosti měla seznat, že v katastru nemovitostí byla již v době vydání pravomocného rozhodnutí soudu (i v době převodu vlastnického práva na stěžovatelku) zapsána poznámka o uplatnění restitučního nároku vedlejší účastnice 1) u soudu. Za toho stavu dobrá víra stěžovatelky mohla být objektivně zviklána. Ve prospěch stěžovatelky nebyly v řízení uplatněny ani jiné mimořádné okolnosti, jež by mohly být brány v úvahu.
Kritérium ekonomického přínosu předmětných pozemků pak bylo nerozhodné. Nejvyšší soud pro dokreslení poměrů v dané věci rovněž připomíná rychlost, s jakou stěžovatelka nabyla vlastnické právo k blokovanému majetku na základě kupní smlouvy ze dne 4. 7. 2019 poté, kdy bylo soudem rozhodnuto o vlastnickém právu jejího právního předchůdce [rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 4. 2019 č. j. 5 C 127/2018-170 (ve znění opravného usnesení) nabyl právní moci dne 18. 7. 2019]. O dobrověrné pozici stěžovatelky nesvědčí ani ta okolnost, že v době uzavření kupní smlouvy byl právní předchůdce stěžovatelky členem jejího statutárního orgánu.
Konečně Nejvyšší soud uvedl, že i orgány státu jsou při své činnosti vázány principem zákonnosti; nerespektování zákonem stanovené blokace majetku orgánem státu nemůže sice vést k závěru o potřebě revidovat pravomocné a nezměnitelné rozhodnutí soudu, nicméně konkluzi o jeho nezákonnosti vyslovit umožňuje. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění svého rozhodnutí. Závěrem navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, popř. ji zamítl.
13. Vedlejší účastnice 1) ve svém vyjádření uvedla, že napadená rozhodnutí směřují k nápravě protiprávního stavu spočívajícího v tom, že v průběhu zákonem upraveného procesního postupu, za účelem vydání předmětných pozemků vedlejší účastnici 1), byly předmětné pozemky v rozporu s § 13 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání vydány třetí osobě jako pozemky náhradní podle zákona o půdě. Má-li být totiž potvrzen vydávací restituční rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2018 č. j. 38 C 212/2016-96, je nutné, aby bylo potvrzeno, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastnice 2). K argumentaci stěžovatelky, že vedlejší účastnice 1) nemá žádnou naději na úspěch ohledně naturální restituce ve vztahu k předmětným pozemkům, uvádí, že otázka, zda předmětné pozemky jsou dotčené překážkou vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, nebyla předmětem tohoto řízení, ani jako otázka předběžná. Nad rámec uvedeného vedlejší účastnice 1) rozebírá, že předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi ve smyslu § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, k čemuž odkazuje na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 45072/2017-MZE-12142. Vedlejší účastnice 1) dále argumentuje, že předmětné pozemky splňují faktické i formální předpoklady k zahrnutí do zemědělského půdního fondu. Na předmětných pozemcích se ani nenachází stavba v občanskoprávním smyslu, což je podmínkou aplikace stěžovatelkou namítaného výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Otázka, zda silnější právo na nabytí konkrétního pozemku má jeho původní vlastník nebo osoba, která o pozemek usiluje jako o náhradu za jiné pozemky, má být podle vedlejší účastnice 1) řešena jednoznačně v její prospěch, coby přímého restituenta. Rovněž poskytnutí finanční náhrady vedlejší účastnici 1) nemá žádný vliv na to, že byla porušena blokační ustanovení § 29 zákona o půdě a § 13 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, a že předmětné pozemky mají být správně vydány jí; proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
14. Vedlejší účastnice 2) ve svém vyjádření uvedla, že ponechává rozhodnutí o ústavní stížnosti na Ústavním soudu. Nevzdává se ale svého postavení vedlejšího účastníka ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
15. Stěžovatelka ve své replice k výše uvedeným vyjádřením především zrekapitulovala svoji argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Zdůrazňuje, že v daném případě je zcela vyloučena naturální restituce dotčeného majetku v režimu zákona o majetkovém vyrovnání pro vedlejší účastnici 1) a že stěžovatelka byla jeho dobrověrným nabyvatelem, tj. je zřejmé, že zde jde o mimořádnou okolnost umožňující Ústavnímu soudu, aby rozhodnutí obecných soudů zrušil právě ve prospěch stěžovatelky.
9. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
16. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
18. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na několika dílčích úvahách, které ve svém souhrnu vedly k závěru o důvodnosti žaloby vedlejší účastnice 1) na určení vlastnického práva vedlejší účastnice 2) k předmětným pozemkům. Argumentace stěžovatelky pak představuje pouze pokračující polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů vedenou v rovině podústavního práva. Avšak jednotlivými vznesenými námitkami a argumenty (které stěžovatelka v ústavní stížnosti reprodukuje) se již obecné soudy podle Ústavního soudu zevrubně a přesvědčivě zabývaly, a proto na ně v podrobnostech odkazuje. Ústavní soud přitom v jejich rozhodovací činnosti nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
19. Obecné soudy v nyní projednávané věci vyšly z toho, že předmětné pozemky byly třetí osobě (Dr. Karlu Rottovi) vydány v rozporu s tzv. blokačním ustanovením § 13 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, podle kterého není možné převést do vlastnictví jiné osoby věci tvořící původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, které jsou ve vlastnictví státu, na jejichž vydání byl uplatněn zákonný nárok, a to až do doby, než o nároku bude s konečnou platností rozhodnuto. Podle § 13 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání jsou právní úkony učiněné v rozporu s § 13 odst. 1 téhož zákona neplatné.
Obecné soudy vyšly při svém rozhodování dále ze zjištění, že návrh vedlejší účastnice 1) [jako oprávněné osoby podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání] na vydání předmětných pozemků ve smyslu § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání zamítl správní orgán rozhodnutím již dne 28. 7. 2016 (řízení o nahrazení rozhodnutí správního orgánu pak bylo zahájeno dne 23. 4. 2018). Vedlejší účastnice 1) tedy uplatnila svůj nárok na vydání předmětných pozemků ještě před tím, než byl dne 16. 4. 2019 vydán rozsudek nalézacího soudu (který nabyl právní moci až dne 18.
7. 2019), jímž byl nahrazen projev vůle vedlejší účastnice 2) uzavřít s Dr. Karlem Rottem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Závěru obecných soudů o tom, že uzavření smlouvy (nahrazením projevu vůle druhé vedlejší účastnice) o vydání předmětných pozemků bránily § 13 odst. 1 a 2 zákona o majetkovém vyrovnání, nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního co vytknout.
20. Na právě uvedeném nic nemůže změnit argumentace stěžovatelky, že § 13 zákona o majetkovém vyrovnání zapovídá pouze převody státního majetku, nikoli převody mezi soukromými osobami. Ústavní soud v této souvislosti přisvědčuje úvaze obecných soudů, že již Dr. Karel Rott se pro rozpor s § 13 zákona o majetkovém vyrovnání nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků (které předtím byly ve vlastnictví státu), a nemohl tak vlastnické právo k nim platně převést na stěžovatelku, ačkoli mezi sebou neuzavírali žádnou smlouvu, která by se týkala majetku státu (viz bod 21. rozsudku odvolacího soudu), což odpovídá i zásadě nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet.
21. Z pohledu Ústavního soudu je rozhodné, že obecné soudy dospěly k řádně odůvodněnému závěru o absenci dobré víry stěžovatelky, a to s poukazem na skutečnost, že v době převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stěžovatelku byla v katastru nemovitostí (coby veřejně přístupném seznamu) již od roku 2016 zapsána poznámka o uplatnění restitučního nároku vedlejší účastnice 1); stěžovatelka (potažmo i její právní předchůdce - Dr. Karel Rott) proto mohla a měla mít povědomí (vzhledem k požadavku zachování obvyklé míry obezřetnosti) o tom, že na předmětné pozemky dopadá § 13 zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatelka pak ani netvrdí existenci (jiných) okolností, jež by byly s to vyvrátit závěr o absenci její dobré víry a ani obecné soudy samotné žádné takové okolnosti neshledaly.
22. Nezpůsobilost věci k vydání církvi podle § 8 zákona o majetkovém vyrovnání v obecné rovině může hovořit v neprospěch určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání [jehož použitelnost, jakož i samotnou aktivní legitimaci vedlejší účastnice 1), stěžovatelka nerozporuje], neboť jejím smyslem primárně není preference vlastnictví státu, ale možnost naturální restituce věci původnímu historickému vlastníkovi. Jde-li však o nyní projednávanou věc, lze přisvědčit odvolacímu a Nejvyššímu soudu (viz body 23.
až 25. rozsudku odvolacího soudu a bod 24. usnesení Nejvyššího soudu), že překážka pro naturální restituci církevního majetku se posuzuje jako mimořádná okolnost případu, jež může v řízení prolomit blokační ustanovení pouze v rámci poměřování zájmu oprávněných osob na restituci jejich historického majetku a zájmu dobrověrného nabyvatele takového majetku, kterým stěžovatelka - jak bylo rozvedeno výše - není. Staví-li stěžovatelka svoji námitku o neexistenci právního zájmu vedlejší účastnice 1) právě na tom, že předmětné nemovitosti nelze vedlejší účastnici 1) vydat, nemůže tato argumentace ve světle uvedeného obstát.
23. Není ani opodstatněná námitka, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly ekonomickým přínosem, jenž by byl spojen s vydáním předmětných pozemků vedlejší účastnici 1), neboť tuto námitku Nejvyšší soud vypořádal tak, že není v poměrech projednávané věci významná (viz bod 23. usnesení Nejvyššího soudu). Zpochybňuje-li stěžovatelka závěry nalézacího a odvolacího soudu o zemědělském charakteru předmětných pozemků, jde o argumentaci směřující proti skutkovým zjištěním obecných soudů, do nichž nemá Ústavní soud důvod zasahovat, nehledě na skutečnost, že tato argumentace není s to zvrátit stěžejní závěr o absenci dobré víry stěžovatelky.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Jan Filip v. r. předseda senátu