Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Českomoravské investiční, a. s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, ul.
28. října 219/438, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 čj. 32 Cdo 945/2008-389, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2007 čj. 13 Co 400/2007-353 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 6. 2007 čj. 4 C 12/2007-301 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 6. 2007 Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 18. 12. 2006 je neplatná a že Česká republika je vlastníkem nemovitostí v kupní smlouvě specifikovaných (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 18. 10. 2007 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 6. 2007 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Dne 9. 12. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2007 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
V části IV. stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy všech stupňů napadenými rozhodnutími porušily právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), právo rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, princip materiální spravedlnosti dle čl. 1 Ústavy, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
V části V. stěžovatelka blíže rozvedla, v čem namítané porušení základních práv a svobod spatřovala, popsala skutkové okolnosti věci, průběh řízení před obecnými soudy, přičemž polemizovala s jejich právními závěry, a to zejména pokud jde o konstatování nedostatku naléhavého právního zájmu.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno a co již dříve vyslovil v usnesení ze dne 4. 6. 2009 III. ÚS 1817/08 (které je stěžovatelce jako účastnici řízení známo), považoval by Ústavní soud za formalistické. Pro výše uvedené Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzvat stěžovatelku k odstranění vad plné moci ze dne 3. 1. 2007. Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 17. května 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu