Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou Ph.D., advokátem, sídlem Malá ul. 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 8 Tdo 1152/2023-901, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. 10 To 67/2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. června 2023 č. j. 2 T 13/2021-769, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Tvrdí, že došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, a dalším zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a byl mu vyměřen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Dle krajského soudu se stěžovatel dopustil v několika případech v letech 2017 až 2019 závadného sexuálního chování vůči dceři své družky.
4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu, neboť vrchní soud neshledal žádný důvod, pro který by prvostupňové rozhodnutí nemohlo obstát.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel namítá, že závěr o vině je postaven především na výpovědi poškozené. Výpovědi dalších 4 svědkyň pak již představují jen důkazy nepřímé, přičemž nebylo dostatečně zkoumáno, proč tyto svědkyně poškozené věřily. Podotýká, že při lékařské prohlídce poškozená neměla žádná zranění ani narušenou panenskou blánu. Přitom důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, vyžaduje, aby byla věnována mimořádná pozornost jeho důkladnému prověření a hodnocení (nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 , N 43/56 SbNU 479). Je třeba respektovat presumpci neviny (nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2773/20 ). Poškozená ani nevykazuje známky oběti pohlavního zneužívání, nýbrž spíše známky zvýšeného sexuálního libida, když žije nevázaný život a rozesílá své intimní fotky a videa. Stěžovatel prohlašuje, že se stíhaného jednání nedopustil, nýbrž jde o součást komplotu připraveného poškozenou.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
9. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Jejich význam se vyjeví až při jejich konečném zhodnocení. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
10. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 , N 152/74 SbNU 301, bod 23.). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
11. Stěžovatelův nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozené a dalších důkazů se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Lze připustit, že důkazní situace v řízení nebyla zcela jednoduchá, když například matka poškozené vypovídala ve prospěch stěžovatele, a že klíčovým usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené. Krajský soud se nicméně rozboru a hodnocení této výpovědi věnoval velmi pečlivě (bod 10.
rozsudku). Byl proveden opakovaný výslech poškozené a její věrohodnost byla posuzována i znalecky. Obecná věrohodnost poškozené sice byla zjištěna střední měrou snížená, nicméně v případě její klíčové výpovědi znalkyně shledala, že její vyjádření naplňují podstatná kritéria psychologické věrohodnosti (bod 11. rozsudku). Stěžovatel přitom ani nevznáší žádné zásadní argumenty. Pokud uvádí, že při lékařské prohlídce poškozená neměla žádná zranění ani narušenou panenskou blánu, lze konstatovat, že stěžovatel nebyl odsouzen proto, že by měl nějaké takové zranění způsobit, a závadné sexuální chování, pro které byl odsouzen, nemělo zahrnovat penetraci.
U poškozené nebyly ani zjištěny následky v podobě posttraumatického syndromu, nicméně dle posouzení znalkyně (bod 11. rozsudku), je to důsledek povahy poškozené, která má ambice, schopnost fungovat a s věcmi se velmi otevřeně vypořádávat. Jestliže pak v řízení zazněly některé informace o chování poškozené typu, že se v období kolem patnáctých narozenin chovala promiskuitně, závěr soudů (bod 26. rozsudku), že může jít spíše o následek dřívějšího závadného chování stěžovatele, než že by to nějak svědčilo o vykonstruovanosti její výpovědi, se jeví logickým a odpovídá i závěrům znalkyně.
12. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu