Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. P. D., zastoupeného JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 6, Na Pískách 49, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2008 č. j. 21 Co 521/2008-763 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2008 č. j. 13 C 1/2003-754, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, napadeným usnesením ze dne 24. 10. 2008 č. j. 13 C 1/2003-754 Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatele proti dřívějšímu usnesení tohoto soudu ze dne 7. 7. 2008 č. j. 13 C 1/2003-741, jímž tento rozhodl o odmítnutí odvolání stěžovatele proti meritornímu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a to taktéž pro opožděnost. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2008 č. j. 13 C 1/2003-754 usnesením ze dne 5. 12. 2008 č. j. 21 Co 521/2008-763 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že z důvodu pochybného doručování rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ztratil možnost přezkumu meritorního prvoinstančního rozhodnutí soudem druhého stupně. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a je jimi omezována i jeho svoboda pohybu, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu se uvádí, že námitky stěžovatele nejsou opodstatněné a pokud namítá, že bývá často mimo republiku, nebránilo mu nic v tom, aby tuto skutečnost včas řádně oznámil soudu, případně označil soudu osobu pro doručování soudních písemností.
Takový požadavek by ale podle stěžovatele mohl na něho vznést každý úřad, s nímž může přijít do styku, a stěžovatel by všechny tyto úřady musel před odjezdem obejít a vždy shánět osobu přebírající poštu a její jméno úřadům oznamovat. Stěžovatel namítá, že ho nelze trestat fikcí náhradního doručení. Je sice pod ochranou řádně v České republice zaregistrované humanitární organizace, jejíž sídlo je na adrese pana Farského. Tato organizace však nemá pro doručování žádného profesionálního zaměstnance a stěžovatel si poštu může vyzvednout, jen když zastihne pana Farského doma.
Jinou možnost pro dosílku pošty stěžovatel nemá a procesní odpůrce majitel domu, v němž stěžovatel užívá byt, mu neumožňuje bezpečné užívání poštovní schránky. S ohledem na výše uvedené porušení základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a současně požádal podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť o odvolání stěžovatele rozhodl postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, zejména s ustanovením § 219 a § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), včetně příslušných ustanovení o doručování, neporušil žádné z ústavních práv stěžovatele a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že námitka stěžovatele stran obíhání všech úřadů, se kterými má co do činění, je absurdní.
Podle obsahu spisu žalovaný věděl, že se vede proti němu soudní řízení a proto mohl soudu buď oznámit dobu, po kterou se nebude zdržovat na označené adrese, a nepochybně by byl vyzván ke zplnomocnění osoby pro přebírání písemností nebo označit adresu, kde se bude zdržovat a kam je možné doručit. Postupem soudu dle procesního předpisu nedošlo v žádném případě k ohrožení základních lidských práv stěžovatele. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout.
6. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření odkazuje toliko na odůvodnění svého usnesení ze dne 24. 10. 2008.
7. Shora uvedená vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
9. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem obecných soudů, že při doručování usnesení soudu I. stupně nastala fikce doručení, a na podporu tohoto názoru uplatňuje v ústavní stížnosti argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v odůvodnění odvolání podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně (č.l. 758). Odvolací soud se těmito jeho námitkami podrobně zabýval a důvody, proč stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, dle něhož stěžovatel podal odvolání opožděně, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy. Na tuto jeho argumentaci Ústavní soud toliko odkazuje, aniž by považoval za nutné - kromě dále uvedeného - cokoliv k ní dodávat.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze zpochybňovat ústavnost institutu náhradního doručení jako takového. Institut náhradního doručení je v obecné rovině ústavně konformní součástí českého právního řádu a Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, jím čelí problému vyvážení principu rychlosti řízení na straně jedné a snaze přiblížit se procedurálně i obsahově rozhodnutí odpovídajícímu správné aplikaci práva na určitý skutkový stav. Náhradní doručení zásilky je založeno na právní fikci, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal; vychází se přitom z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv (vigilantibus iura), včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat soudní zásilky.
V tomto směru odvolací soud uvádí v napadeném rozhodnutí možné způsoby, jak řešit situace, do nichž se dostává účastník řízení často vyjíždějící do zahraničí. Stěžovatel měl ostatně v jeho případě možnost požádat ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř. o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, jestliže ji zmeškal z omluvitelných důvodů, této možnosti však nevyužil.
11. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že svá práva v plném rozsahu nevyužil, nelze vykládat k tíži obecných soudů adekvátně reagujících na jeho procesní úkony.
12. Ústavní soud je oprávněn zabývat se pouze těmi námitkami, které jsou pokryty petitem návrhu, resp. mají k němu z pohledu kontextuálního posouzení bezprostřední relevantní vztah. Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval námitkou stěžovatele týkající se jeho tvrzení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů je omezována jeho svoboda pohybu.
13. Vzhledem k tomu, jak Ústavní soud ověřil, že se obecné soudy otázkou včasnosti podaného odvolání stěžovatele řádně zabývaly a rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, a že sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2009
Vlasta Formánková předsedkyně senátu Ústavního soudu