Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milána Nevřaly, zastoupeného JUDr. Olgou Lepkovou, advokátkou se sídlem v Křetíně, Vranová 101, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015 č. j. 6 As 157/2014-53, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73, proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29.
12. 2010 č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 a proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, ze dne 29. 6. 2009 č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s Listinou základních práv a svobod.
Dne 29. 6. 2009 rozhodnutím č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO, Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc, uložila žalobci za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, pokutu ve výši 10 000 Kč. Skutek měl spočívat v tom, že žalobce jako spoluvlastník lesního pozemku opomenutím neprovedl včasné vytěžení a asanaci, případně odstranění z lesa, 44 kůrovci napadených smrků. Došlo tak k dokončení vývoje nové generace těchto škůdců na napadených stromech, v době šetření již škůdci opuštěných, a tím k ohrožení plnění funkcí lesa jejich dalším šířením.
Dne 29. 12. 2010 rozhodnutím č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 Ministerstvo životního prostředí (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, ze dne 29. 6. 2009 č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO. Dne 14. 5. 2014 rozsudkem č. j. 9 A 53/2011-73 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2010 č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 zamítl.
Dne 22. 12. 2015 rozsudkem č. j. 6 As 157/2014-53 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73 zamítl.
Ústavněprávní argumentaci stěžovatel omezil na citaci článku 38 odst. 2, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel odůvodnil tvrzením, že ani implicitně nestanovuje žádnou míru ohrožení životního prostředí stanovenou zákonem, jak to vyžaduje čl. 35 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud (stejně jako kasační soud v nyní napadeném rozsudku ze dne 22. 12. 2015) konstatuje, že Nejvyšší správní soud již dříve rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 4 As 71/2013-35, ve skutkově i právně v podstatě totožné věci týkající se téhož lesního pozemku, odmítl kasační stížnost spoluvlastnice tohoto pozemku podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 č. j. 10 A 57/2011-72. V obou žalobách oba spoluvlastníci uplatnili v zásadě obsahově shodné námitky. Následnou ústavní stížnost spoluvlastnice pozemku proti citovanému rozsudku ze dne 16. 10. 2013 a jemu předcházejícím rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 131/14
(dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal jakékoliv důvody své závěry již vyslovené ve výše citovaném usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 131/14 jakkoliv korigovat. Proto mu nezbývá než konstatovat, že důvody, pro které kasační soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 12. 2015 č. j. 6 As 157/2014-53 kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73 zamítl jako nedůvodnou, jsou v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry orgánů veřejné moci vedoucími k uložení pokuty za správní delikt, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu i správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti bylo nutno odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu