Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Michaely Židlické a Vlasty Formánkové, ve věci navrhovatelky MORAVIA SHOP INVEST, s.r.o., se sídlem Václavské náměstí 66, Praha 1, právně zastoupené JUDr. V. P., proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 511/2006-180, ze dne 29. 8. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným výrokem mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
K odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 21 Co 153/2005, proti němuž posléze podala stěžovatelka dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 30 Cdo 511/2006-180, ze dne 29. 8. 2006, kterým bylo její dovolání odmítnuto. Její podstatou je kritika neúplných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy. Stěžovatelka se však již nezmiňuje, v čem konkrétně spatřuje pochybení Nejvyššího soudu ČR, jehož rozhodnutí jako jediné napadá, pouze opakuje některé z argumentů obsažených již v dovolání. Z toho vyplývá, že zřejmě nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud ČR vypořádal s předloženými otázkami, když dospěl k závěru, že tyto nejsou po právní stránce zásadního významu.
Soudům všech stupňů stěžovatelka opakovaně vytýká, že se nezabývaly jejími námitkami týkající se výkladu ust. § 517, resp. § 520, jakož i § 497 občanského zákoníku, a neprovedly všechny jí navrhované důkazy související s jejich aplikací, které označily za nadbytečné, když si o věci udělaly vlastní právní úsudek, neztotožňující se s tvrzeními stěžovatelky. Tím mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jako zásadní dále stěžovatelka uvádí námitku týkající se délky řízení trvající více jak osm let, jež nakonec vyústilo v rozhodnutí v její neprospěch a odejmutí vlastnictví k nemovitostem v hodnotě přesahující částku 100 mil.
Kč. Stěžovatelka rovněž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v nerespektování závazného právního názoru soudu druhého stupně, vysloveném v jeho prvním zrušovacím rozhodnutí ze dne 20. 9. 2000, soudem prvního stupně, který v opětovném řízení rozhodl shodně jako v řízení původním, tj. ve prospěch vedlejší účastnice, a jednak ve změně právního názoru soudu druhého stupně učiněném v druhém zrušovacím usnesení ze dne 13. 1. 2004 na aplikaci § 497 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), konkrétně na možnost odstoupení od kupní smlouvy po zaplacení části kupní ceny.
Odvolací soud nejprve připustil možnou aplikaci § 497 občanského zákoníku, který neumožňuje odstoupení od smlouvy, přijme-li strana i jen částečné plnění ze smlouvy, v daném případě zálohu ve výši 12 mil. Kč, a v tomto směru zavázal soud prvního stupně provést další dokazování, posléze však ve svém druhém zrušovacím rozhodnutí dospěl k právnímu názoru odlišnému a vyloučil aplikaci uvedeného ustanovení. Takováto změna právního názoru je dle mínění stěžovatelky v rozporu s požadavkem právní jistoty při aplikaci práva a vede "k rapidní změně v rozhodovací praxi soudů v této věci".
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka na závěr navrhla, aby napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, přičemž její zjevná neopodstatněnost vyplývá jak z důvodů uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Pokud jde o námitku, že Nejvyšší soud ČR v předmětné právní věci nesprávně posoudil, zda se v daném případě jedná o otázky zásadního právního významu, Ústavní soud poukazuje na svoji již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání podané podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska zpochybnit závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle názoru Ústavního soudu je nutno na danou věc nahlížet tak, že pokud Nejvyšší soud ČR posuzoval předmětné právní otázky vymezené rozhodovacími důvody odvolacího soudu a příslušným návrhem stěžovatelky, a to pochopitelně v rozsahu jejich vzájemné shody, nelze ve vztahu k posouzení přípustnosti takto koncipovaného dovolání uvedenému soudu cokoliv podstatného vytknout, zejména pokud Nejvyšší soud ČR v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí.
V souvislosti s namítaným porušením čl. 36 Listiny Ústavní soud podotýká, že ve svých rozhodnutích již opakovaně konstatoval, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům.
Právní závěry soudu jsou v daném případě výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s jeho právními závěry. Co se týče ostatních námitek stěžovatelky uplatněných v ústavní stížnosti, Ústavní soud se jimi dále nezabýval, neboť nedosahují ústavněprávní roviny.
Při shrnutí všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně čl. 36 Listiny.
Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. května 2007
Miloslav Výborný předseda senátu