Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci Národního památkového ústavu, Valdštejnské náměstí 3, Praha 1 - Malá Strana, právně zastoupeného advokátem Mgr. Gabrielem Šípem, Kleinerova 24, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004 č. j. 22 Co 298/2004-247 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005 č. j. 28 Cdo 714/2005-280, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Po roce 1989 se právní nástupce R. T. domáhal žalobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen restituční zákon") vydání sporných nemovitostí. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 22 Co 298/2004 změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že stěžovatel je povinen vydat žalobci předmětné nemovitosti. Dovolání k Nejvyššímu soudu bylo zamítnuto.
Stěžovatel považuje za nesprávný závěr obecných soudů, dle něhož nabyla R. T. vlastnictví k předmětným nemovitostem dnem 1. 1. 1951, tedy dnem účinnosti nového občanského zákoníku, a to v důsledku odpadnutí principu intabulace. Soudy měly zcela pominout, že ke dni 1. 1. 1951 již nemohly nastat věcněprávní účinky smlouvy, neboť k tomuto dni již A. P. nebyl vlastníkem těchto nemovitostí, neboť byly konfiskovány výměrem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 9. 10. 1948. S ohledem na předchozí rozhodování Ústavního soudu v dané věci stěžovatel poukazuje na skutečnost, že otázka konfiskace majetku A. P. na základě dekretu prezidenta republiky nebyla součástí přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Ve své argumentaci vychází stěžovatel především z námitky, že právní předchůdkyně stěžovatele nebyla nikdy vlastníkem konfiskovaných nemovitostí, neboť dříve než se jí mohla v roce 1951 stát, byly tyto v roce 1948 konfiskovány. K tomuto je třeba uvést, že uvedenou skutečností se zabýval ve svém odůvodnění již Krajský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Ústavní soud je tak stavěn do role další přezkumné instance, která by měla zhodnotit závěry soudů obecných.
Dle náhledu Ústavního soudu se v předmětném případě jeví býti spornou otázka, jakým způsobem měl být majetek v konfiskačním výměru vymezen, aby bylo lze toto považovat za dostatečně určité a aby mohl konfiskační výměr, resp. prezidentský dekret vyvolat ve společenských vztazích předpokládané účinky. Jinými slovy řečeno je třeba postavit na jisto, zda k zabavení majetku postačovalo pouhé obecné konstatování, že se majetek určité osoby konfiskuje nebo zda musel být tento majetek ve výměru individualizován. Zatímco stěžovatel vychází předně z konfiskačního výměru ze dne 9. 10. 1948 č. j. 67632-NS/48-Živ.Hil, kterým měl být, dle něj, zabaven veškerý majetek A. P., krajský a Nejvyšší soud dospěly k závěru, že tento výměr se vztahuje jen na majetek v něm uvedený.
Ze správní praxe správních orgánů je zřejmé, že tyto mnohdy nevydávaly pouze jeden konfiskační výměr, ale postupně s tím, jak zjišťovaly rozsah majetku postiženého subjektu, vydávaly tzv. dodatečné konfiskační výměry. Již sama tato skutečnost ukazuje na to, že konfiskovaný majetek musel být v rámci výměru vymezen dostatečně určitě, aby nevznikaly pochyby o tom, který a čí majetek je předmětem konfiskace. Ze zjištění odvolacího soudu přitom vyplynulo, že výměr z roku 1948 poukázal výslovně na majetek firmy A.
P., závod tesařský v Praze XIII., Zahradní město a pozemky č. Kat. 291/1, 292/2 a 293/4 v kat. území Záběhlice. Při posuzování výše nastíněné otázky vyšel Ústavní soud v tomto konkrétním případě též ze skutečnosti, že pokud by stát, alespoň fakticky, považoval sporné nemovitosti za své vlastnictví, nevydával by na ně v roce 1951 další konfiskační výměr (obdobně by v roce 1949 nevydával další konfiskační výměr na nemovitosti na Žižkově), ale cítil by se být vlastníkem již na základě výměru z roku 1948.
Stejně tak, pokud by se stát považoval za vlastníka, nevydával by v roce 1956 na majetek vedlejšího účastníka, resp. jeho právního předchůdce, konfiskační výměr. Konečně nelze v souvislosti s uvedeným přehlížet ani směrnici Ministerstva vnitra ze dne 7. 2. 1946, dle jejíhož čl. 6 se k náležitostem konfiskačního výměru říká, že "V rozhodnutí jest jmenovati vlastníka, pokud jest znám, a význačné majetkové kusy, jimiž jest konfiskovaný majetek dostatečně označen.". O tom, že nemovitost lze považovat za význačný majetkový kus, jistě není pochyb.
Co se týče otázky platnosti samotné trhové smlouvy z roku 1939 uzavřené mezi panem P. a právním předchůdcem vedlejšího účastníka, je třeba plně odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 39/2002 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 28. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2003, str.
389. Z výše uvedeného je dle náhledu Ústavního soudu zřejmé, že Krajský soud v Praze a následně i Nejvyšší soud dospěly k závěrům, které lze považovat za ústavně konformní. Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. února 2009
Vlasta Formánková předsedkyně senátu