Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Hany Holubovské a Vladislava Holubovského, zastoupených JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 27 Cdo 3436/2022-383, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ilony Machové a obchodní korporace Stavební bytové družstvo X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádají, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 47 Cm 49/2019 vyplývá, že stěžovatelé se žalobou k uvedenému soudu domáhali určení, že jsou členy žalovaného Stavebního bytového družstva X (vedlejší účastník; dále označován též jako "družstvo") a nájemci tam specifikovaného družstevního bytu (dále jen "byt"). Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2020 č. j. 47 Cm 49/2019-237 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
3. Krajský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelé uzavřeli postupně dvě smlouvy o úvěru s věřiteli Ladislavem Jupou (první úvěrová smlouva ze dne 25. 8. 2008) a Irenou Jupovou (druhá úvěrová smlouva ze dne 30. 11. 2011) [pro zjednodušení dále jen "manželé Jupovi"]. Úvěrovou smlouvou ze dne 25. 8. 2008 byl stěžovatelům poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč, k jehož zajištění byl sjednán zajišťovací převod členských práv a povinností v družstvu navázaných k bytu. Družstvu bylo stěžovateli a manželi Jupovými oznámeno, že došlo k převodu členských práv a povinností ze stěžovatelů na manžele Jupovi, přičemž družstvo toto oznámení přijalo a s manželi Jupovými nadále jednalo jako se svými členy. Stěžovatelé se dostali do prodlení se splácením úvěru, který jim byl z tohoto důvodu zesplatněn. Celková výše dluhu činila 658 804 Kč. Stěžovatelé tuto částku uhradili z finančních prostředků získaných z druhého úvěru poskytnutého jim úvěrovou smlouvou ze dne 30. 11. 2011; závazek z první úvěrové smlouvy po odpuštění zbytku dluhu zanikl, k vypořádání smlouvy o zajišťovacím převodu práva mezi stěžovateli a manželi Jupovými nedošlo. Druhá úvěrová smlouva se týkala poskytnutí částky 650 000 Kč a obsahovala ujednání, že závazek je zajištěn směnkou a zajišťovacím převodem práva. Žádná bližší specifikace zajištění ani případného vypořádání pro případ neuhrazení pohledávky nebyla ve smlouvě uvedena. Účastníci se nadále chovali tak, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 25. 8. 2008 platí, neboť stěžovatelé se nedomáhali zpětného převodu členských práv a povinností vztahujících se k bytu, a manželé Jupovi přihlásili svou pohledávku z druhé úvěrové smlouvy do insolvenčního řízení vedeného proti stěžovateli jako zajištěnou zajišťovacím převodem práva. Vzhledem k tomu, že pohledávka nebyla v insolvenčním řízení, které skončilo oddlužením stěžovatele, uspokojena, převedli manželé Jupovi členská práva a povinnosti k bytu na vedlejší účastnici za smluvní cenu 2 000 000 Kč. Rozdíl mezi částkou získanou z prodeje a dluhem stěžovatelů z druhé úvěrové smlouvy manželé Jupovi stěžovatelům doposud nevyplatili, neboť ti odmítli byt vyklidit.
4. Krajský soud dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práv a povinností, která měla zajišťovat druhou úvěrovou smlouvu, byla absolutně neplatná pro její neurčitost, manželé Jupovi se na jejím základě nemohli stát vlastníky družstevního podílu. Žalobě stěžovatelů však přesto nebylo možno vyhovět, neboť bylo prokázáno, že vedlejší účastnice nabyla družstevní podíl k bytu v dobré víře podle § 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a stala se tak členkou družstva a nájemkyní bytu.
5. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2022 č. j. 6 Cmo 110/2021-346 potvrdil rozsudek krajského soudu ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 21. 12. 2020 (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok).
6. Vrchní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že dobrá víra vedlejší účastnice při nabývání družstevního podílu byla prokázána. Vedlejší účastnice učinila vše, co po ní bylo možno rozumně požadovat - o koupi bytu jednala s realitní kanceláří, opakovaně zjišťovala informace od družstva, kterým byla ujišťována o vlastnictví družstevního podílu manželi Jupovými, a uhradila smluvní cenu za převod družstevního podílu a poplatek realitní kanceláři. Vrchní soud doplnil, že do doby, než krajský soud rozhodl o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práv a povinností, byli v dobré víře ve své vlastnictví i manželé Jupovi. Ostatně sám stěžovatel vypověděl, že se domníval, že v bytě mohou se stěžovatelkou bezplatně bydlet až do roku 2026, jinak řečeno, že sice není členem družstva a nesvědčí mu jiný právní důvod nájmu, nicméně že mu bylo Ladislavem Jupou dovoleno v bytě zůstat. Vrchní soud rovněž poukázal na nepoctivý úmysl stěžovatelů, kteří v insolvenčním řízení nezmínili ve výčtu svého majetku družstevní podíl, který si nyní nárokovali. Z tohoto důvodu soud odmítl i jejich tvrzení, že vedlejší účastnice měla zjistit, že družstevní podíl náleží právě jim a nikoliv manželům Jupovým, nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, neboť ten tam nebyl uveden právě proto, že jej stěžovatelé do soupisu majetku nezahrnuli.
7. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí uvedenému v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a nebylo přípustné ani podle § 237 téhož zákona. Ačkoliv stěžovatelé předeslali, že vrchní soud věc nesprávně právně posoudil, neboť "nesprávně vyhodnotil otázku dobré víry žalované 1)", resp. "otázku uzavření distanční převodní smlouvy k družstevnímu podílu", byla jejich argumentace podle Nejvyššího soudu jen nesouhlasem s hodnocením důkazů vrchním soudem. Stěžovatelé v této ani v jiné souvislosti nepředložili žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení mělo záviset rozhodnutí vrchního soudu, a fakticky jen polemizovali s tím, jak byly v řízení hodnoceny provedené důkazy.
8. Stěžovatelé úvodem ústavní stížnosti popisují z jejich pohledu rozhodné skutečnosti, které předcházely předmětnému soudnímu řízení, a rekapitulují obsah rozhodnutí obecných soudů, stejně jako námitky, které v řízení uplatnili. Především zdůrazňují námitku, že vedlejší účastnice nemohla být v dobré víře, neboť o byt projevila zájem v době, kdy probíhalo insolvenční řízení proti stěžovateli; nabídka k prodeji družstevního bytu byla uskutečňována prostřednictvím insolvenčního správce k pokynu věřitelů - manželů Jupových - přičemž informace o tom, že nebyli vlastníky podílu v družstvu, byla veřejně dostupná v insolvenčním rejstříku, a vedlejší účastnice si tak potřebné informace mohla a měla zjistit. Vzhledem k tomu, že krajský soud ani vrchní soud stěžovatelům nevyhověly, obrátili se na Nejvyšší soud s dovoláním, v němž namítali, že "byla po právní stránce nesprávně aplikována ochrana dobré víry neoprávněného nabyvatele ve vztahu k právním následkům, které působí zveřejnění informací v insolvenčním rejstříku." Stěžovatelé nesouhlasí s odmítnutím jejich dovolání, neboť "otázka dopadů informací zveřejněných v insolvenčním rejstříku na dobrou víru nabyvatele práv a povinností v bytovém družstvu dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu... řešena." Nejvyšší soud měl proto dovolání věcně projednat, nikoliv formalisticky odmítnout.
9. Závěrem stěžovatelé uvádějí, že jsou starobními důchodci, v předmětném bytě bydlí a nemají možnost jiného bydlení; vedlejší účastnice oproti nim bydlení zajištěno má. Manželé Jupovi stěžovatelům rovněž doposud nezaplatili částku získanou z prodeje bytu a nadále jim ji zadržují. I z těchto důvodů se měl Nejvyšší soud věcí zabývat.
10. Žádost o odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé odůvodňují tím, že v současnosti u Okresního soudu v Kladně probíhá řízení o vyklizení dotyčného bytu. Do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelů bylo řízení přerušeno, nicméně usnesením ze dne 3. 2. 2023 č. j. 22 C 17/2019-135 Okresní soud v Kladně rozhodl, že se v řízení pokračuje. Stěžovatelé poukazují na nepříznivý zdravotní stav stěžovatele a na to, že stěhování by pro něho v současnosti mohlo mít závažné následky. Vedlejší účastnici naopak odložením vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vážnější újma nehrozí.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Stěžovatelé brojí výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání, a v petitu ústavní stížnosti navrhují zrušení pouze tohoto rozhodnutí. Ústavní soud si proto vyžádal spis krajského soudu a seznámil se s obsahem dovolání (č. l. 368 až 370).
13. Ústavní soud předně připomíná, že přípustností dovolání se podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm mimo jiné zdůraznil, že není úkolem Nejvyššího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve spojení s § 237 občanského soudního řádu vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup Nejvyššího soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
14. Stěžovatelé namítají, že v dovolání vznesená "otázka dopadů informací zveřejňovaných v insolvenčním rejstříku na dobrou víru nabyvatele práv a povinností v bytovém družstvu" (kterou tímto způsobem vymezují až v ústavní stížnosti) je otázkou dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Zcela však ve své argumentaci pomíjejí, že toto vymezení předpokladu přípustnosti (ani žádné jiné) v jejich dovolání obsaženo nebylo. Stěžovatelé v něm ve skutečnosti pouze rekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a předestřeli argumentaci, podle které soudy neměly na základě provedeného dokazování uzavřít, že vedlejší účastnice byla v dobré víře, nýbrž měly (v souladu se způsobem, jakým jednotlivé důkazy hodnotili stěžovatelé) rozhodnout, že její dobrá víra prokázána nebyla, resp. že v tomto ohledu neunesla důkazní břemeno.
Takováto polemika s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy, však nezakládá způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Totéž pak platí i o zbývajících dovolacích námitkách týkajících se závěru vrchního soudu, že stěžovatelé v insolvenčním řízení neuvedli družstevní podíl v seznamu svého majetku, i závěru, že došlo k platnému uzavření "převodní smlouvy k družstevnímu podílu".
15. Odmítl-li proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, aniž se jím věcně zabýval, neshledává Ústavní soud v takovém postupu s ohledem na obsah dovolání namítaný přepjatý formalismus ani jiné závažné pochybení, jež by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah.
16. K posouzení přítomnosti dobré víry vedlejší účastnice bylo v řízení před krajským soudem i vrchním soudem provedeno rozsáhlé dokazování. Oba soudy závěr o tom, že vedlejší účastnice byla v dobré víře, pečlivě odůvodnily, přičemž do svého posouzení zahrnuly i argumentaci a námitky stěžovatelů, kterým srozumitelně vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů nebylo možné ve věci rozhodnout v jejich prospěch. V podrobnostech postačí odkázat zejména na body 71 až 76 odůvodnění rozsudku krajského soudu (č. l. 237 až 245) a bod 31 odůvodnění rozsudku vrchního soudu; stěžovatelé se ostatně přezkumu těchto rozhodnutí nedomáhají a jejich zrušení nenavrhují.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení (s přihlédnutím ke změně soudce zpravodaje).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu