Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Fialy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. prosince 2023 č. j. 2 As 298/2022-41 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2022 č. j. 17 A 14/2022-40, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a statutárního města Plzeň, sídlem náměstí Republiky 1/1, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Podle stěžovatele vydaná rozhodnutí porušují jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy. Stěžovatel zároveň žádá zrušení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozhodnutím statutárního města Plzeň, městského obvodu Plzeň 3, komise k projednávání přestupků ze dne 15. 12. 2021 č. j. UMO3/49156/21, uznán vinným z přestupku proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Přestupek spáchal úmyslně tím, že dne 26. 10. 2019 v době okolo 04:30 hod. ve strip baru v Plzni, vulgárními výrazy opakovaně slovně napadal na místo přivolané strážníky Městské policie Plzeň, za což mu byla uložena pokuta ve výši 500 Kč, a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Magistrát města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků rozhodnutím ze dne 1.
4. 2022 č. j. MMP/110193/22 odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"¨) napadeným rozsudkem zamítl, neboť správní orgány se dostatečně vypořádaly s rozdíly ve výpovědích svědků a stěžovatel měl možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "s. ř."). Následně podanou kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
3. Stěžovatel namítá, že rozhodující orgány v posuzované věci nerespektovaly základní zásady přestupkového (respektive trestního) práva. Správní orgány a krajský soud porušily zásadu in dubio pro reo a taktéž zásadu presumpce neviny. Stěžovatel konkrétně namítá, že svědek Žižka byl při ústním jednání dne 9. 12. 2021 vybaven stejnopisem úředního záznamu Městské policie, který společně s dalšími členy hlídky sepsal. Stěžovatel měl proto vážné pochybnosti o nestrannosti vedení správního řízení a systémové nepodjatosti správního orgánu. Stěžovatel také namítá, že nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přestupku, zpochybňuje věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, přednáší vlastní skutkovou verzi události a tvrdí, že nebyl prokázán úmysl spáchat přestupek.
4. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 104a s. ř. s. Toto ustanovení upravuje institut nepřijatelnosti kasační stížnosti ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Stěžovatel namítá, že v jeho přestupkové věci správní orgány nesplňují požadavky kladené judikaturou Evropského soudu pro lidská práva na kvalitu orgánu rozhodujícího o trestním obvinění, zejména pokud jde o jejich nezávislost a nestrannost. V plné jurisdikci tak ve věci stěžovatele rozhodoval pouze jediný orgán splňující požadavky kladené judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a sice krajský soud, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl s odkazem na § 104a s. ř. s. pro nepřijatelnost. Stěžovatel se proto domnívá, že § 104a s. ř. s. je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť je v rozporu s čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy zakotvujícím právo na odvolání v trestní věci.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve věci, ve které ho správní orgány potrestaly pokutou ve výši 500 Kč a uložily mu povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Jde tedy již svou povahou o věc, která zpravidla ústavní intenzity nedosahuje. Ústavní soud zde neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by jeho zásah odůvodňovaly. Krajský soud řádně vysvětlil, na základě jakých podkladů dospěl k závěru, že jednání stěžovatele představovalo znevážení postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích (body 13 až 28 rozsudku).
Krajský soud zhodnotil výpovědi učiněné během správního řízení (stejně tak tvrzené rozpory a nedostatky ve výpovědích) a vypořádal se i s otázkou dodržení požadavků § 36 odst. 3 s. ř., to vše s odkazy na relevantní zákonnou úpravu. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval plně v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou.
7. K porušení práva na odvolání v trestních věcech, zaručeného čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nedošlo. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení jsou z tohoto práva "přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon". Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že významným kritériem při posuzování této závažnosti je zejména otázka, zda pachateli hrozí trest odnětí svobody (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 7. 2007 ve věci Zaicevs proti Lotyšsku, č. stížnosti 65022/01, bod 55). V nyní posuzované věci stěžovateli hrozila za spáchaný přestupek nanejvýš pokuta ve výši 10 000 Kč; jedná se tedy bezesporu o méně závažný trestný čin ve smyslu čl. 2 odst. 2 Protokolu č.
7. Na tyto případy se právo na odvolání garantované v odst. 1 nevztahuje (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 6. 2011 ve věci Luchaninova proti Ukrajině, č. stížnosti 16347/02, body 71 až 72, nebo jeho rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 10. 4. 2007 ve věci Kristjansson a Boasson proti Islandu, č. stížnosti 24945/04).
8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K ústavní stížnosti připojený návrh stěžovatele na zrušení § 104a s. ř. s. Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu