Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Kočičkové, zastoupené JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 484/2012-148 ze dne 13. listopadu 2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 109 EC 129/2011-102 ze dne 4. dubna 2012 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 109 EC 129/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rakovníku uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni ČEZ Prodej, s.r.o. (dále jen "žalobkyně") částky 95,- Kč a 12.110,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 18.356,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 484-2012-148 ze dne 13. listopadu 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10.176,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje, že se žalobkyní uzavřela smlouvu o dodávce elektrické energie a že je vázána všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, když podle stěžovatelky uzavření této smlouvy a sjednání jakýchkoli podmínek nebylo ze strany žalobkyně prokázáno. Stěžovatelka proto rozporuje též svoji povinnost hradit na základě všeobecných obchodních podmínek částku 95,- Kč za zaslání upomínky k úhradě dlužné částky za odběr elektrické energie. Stěžovatelka také tvrdí, že neodebrala fakturované množství elektrické energie a namítá, že nedošlo k přezkoušení elektroměru, i když o to opakovaně žádala.
Konečně stěžovatelka uvádí, že byla nesprávně zavázána k úhradě stálého měsíčního platu za příkon i za dobu, kdy jí byla přerušena dodávka elektrické energie, přičemž obecné soudy tuto skutečnost neodůvodnily a s námitkami stěžovatelky v tomto směru se nijak nevypořádaly. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Námitky stěžovatelky, s jednou výjimkou, neshledal Ústavní soud důvodnými. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu dostatečně zjistily skutkový stav a ve svých rozhodnutích logicky a dostatečně odůvodnily své závěry o uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie mezi žalobkyní a stěžovatelkou i vázanosti obou stran všeobecnými podmínkami dodávky elektřiny žalobkyně, které mimo jiné zakládají i nárok na žalobkyni vůči stěžovatelce přiznaný poplatek za zaslání výzvy k úhradě dlužné částky za odběr elektrické energie, stejně jako o stěžovatelkou odebraném množstvím elektrické energie.
Jedinou důvodnou námitkou stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti je to, že obecné soudy skutečně neodůvodnily přiznání stálého měsíčního platu za příkon (ve výši 326,05 Kč měsíčně v r. 2009 a ve výši 342,- Kč měsíčně v r. 2010) za období celkem 141 dní, kdy byla stěžovatelce přerušena dodávka elektrické energie, přičemž se obecné soudy ani nijak nevypořádaly s námitkami stěžovatelky proti tomuto nároku vznesenými. Ústavní soud konstatuje, že k tomuto pochybení sice došlo, nicméně podle jeho náhledu neopodstatňuje jeho kasační zásah.
Částka, která byla takto žalobkyni vůči stěžovatelce přiznána, činí necelých 1.700,- Kč, což je částka naprosto bagatelní a již pro tuto skutečnost by pochybení obecných soudů muselo být naprosto zásadní, aby dosahovalo ústavněprávní roviny. Ačkoli Ústavní soud není povolán k tomu, aby nahrazoval činnost obecných soudů a vyvozoval za ně skutkové a právní závěry, konstatuje, že tento stálý měsíční plat byl žalobkyní v souladu s jejím ceníkem požadován jako tzv. měsíční plat za rezervovaný příkon podle jmenovité hodnoty hlavního jističe před elektroměrem, přičemž přes to, že stěžovatelce nebyl po dobu celkem 141 elektrický proud dodáván, smluvní vztah mezi stěžovatelkou a žalobkyní trval a žalobkyně byla povinna stěžovatelce určitý příkon dle jejího hlavního jističe rezervovat, takže rozhodně nelze uzavřít, že by tato částka byla žalobkyní požadována bez jakéhokoli opodstatnění.
Je velmi pravděpodobné, že pokud by Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, rozhodly by obecné soudy stejně a pouze by v tomto směru doplnily odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud pak nemohl opomenout ani to, že k přerušení dodávek elektrické energie stěžovatelce docházelo z toho důvodu, že stěžovatelka žalobkyni řádně nehradila úhrady za její odběr. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy Ústavní soud ke svému kasačnímu zásahu nepřistoupil, neboť předmětné pochybení obecných soudů podle jeho náhledu nedosahuje ústavněprávní roviny a zrušení napadených rozhodnutí se jeví býti nepřiměřeným a nehospodárným.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2013
Michaela Židlická v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu