Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Psychiatrické nemocnice Brno, sídlem Húskova 1132/2, Brno, zastoupené Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023 č. j. 16 Co 221/2023-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024 č. j. 16 Co 221/2023-32 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. října 2023 č. j. 71 L 359/2023-12, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. A. Ch., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ,,z. ř. s.").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen ,,městský soud") na základě oznámení stěžovatelky zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení v ústavu zdravotnické péče. Napadeným usnesením rozhodl, že k převzetí vedlejšího účastníka do Psychiatrické nemocnice Brno nedošlo ze zákonných důvodů a nařídil jeho propuštění. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání.
3. Krajský soud v Brně (dále jen ,,krajský soud") ze zprávy zdravotního ústavu zjistil, že vedlejší účastník dodatečně souhlasil se svým umístěním do zdravotního ústavu. Tato skutečnost podle něj bránila v pokračování v řízení a soud podle § 16 zákona z. ř. s. odvolací řízení usnesením ze dne 12. 12. 2023 č. j. 16 Co 221/2023-22 zastavil. Protože stěžovatelka měla i nadále zájem na přezkumu rozhodnutí městského soudu a posouzení toho, zda hospitalizace vedlejšího účastníka byla v souladu se zákonnými důvody či nikoli, podala návrh na pokračování v odvolacím řízení. Krajský soud jej však usnesením ze dne 20. 2. 2024 č. j. 16 Co 221/2023-32 odmítl. Proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost. Řízení o ní dosud probíhá.
4. Městský soud následně z důvodu dodatečného vyslovení souhlasu vedlejšího účastníka s léčením řízení usnesením ze dne 28. 2. 2024 č. j. 71 L 359/2023-33 zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Městský soud rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2024 č. j. 71 L 359/2023-37 podle § 210a o. s. ř. tak, že usnesení o zastavení řízení zrušil.
5. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené usnesení městského soudu o tom, že k převzetí nedošlo ze zákonných důvodů, usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení a usnesení krajského soudu o odmítnutí jejího návrhu na pokračování v odvolacím řízení.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud napadené usnesení zcela nedostatečně odůvodnil. Z odůvodnění nevyplývá, na základě jakých důkazů učinil závěr o nezákonnosti hospitalizace, s některými důkazy se soud vůbec nevypořádal. Městský soud se v rozhodnutí nezaobíral tím, jaký byl zdravotní stav umístěného během jeho přijetí a prvních dnů hospitalizace. Proti usnesením krajského soudu o zastavení odvolacího řízení a odmítnutí návrhu stěžovatelky na pokračování v řízení namítá, že i ona má právní zájem na výsledku řízení. Rozhodnutí o nezákonnosti může mít pro zdravotnické zařízení zásadní význam a negativní důsledky. V postupu soudu shledává porušení zásady rovnosti účastníků.
7. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09 , I. ÚS 2222/09 , II. ÚS 839/09 ,
či
I. ÚS 2617/08 , dostupná na https://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.
9. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalobu pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení opravdu podala a připojila ji i k ústavní stížnosti. Ústavní soud by věcným posouzením ústavní stížnosti nerespektoval její subsidiaritu k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva a nepřípustně by tak zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Z těchto důvodů je ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení nepřípustná. Argumentace stěžovatelky nálezem ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14
(N 61/76 SbNU 825), není přiléhavá. Ústavní soud v tomto nálezu sice dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost není v případě rozhodnutí o dalším držení v ústavu (resp. odmítnutí odvolání proti tomuto rozhodnutí) účinným prostředkem nápravy, v dané věci šlo o rozhodnutí o přípustnosti dalšího držení v ústavu, kterým byl umístěný člověk zbaven osobní svobody. Případné pochybení tedy muselo být napraveno v co nejkratší době a chybné odmítnutí odvolání dosahovalo ústavněprávní dimenze. Ústavní soud v tomto nálezu uvádí, že pokud by člověk umístěný ve zdravotním ústavu měl po chybném odmítnutí odvolání zahajovat řízení o žalobě pro zmatečnost, počkat případně na právní moc usnesení, kterým se o zmatečnosti rozhodne, a poté vyčkat nového rozhodnutí odvolacího soudu o svém odvolání, protáhne se takové řízení minimálně o několik týdnů, po které je umístěný člověk stále zbaven osobní svobody (bod 32).
Tak tomu ale v posuzovaném případě nebylo. Negativní dopady případného nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení pro stěžovatelku tak závažné, aby ospravedlnily narušení výše uvedené zásady subsidiarity.
10. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přiměřeně vztahuje i k napadenému usnesení městského soudu o tom, že k převzetí vedlejšího účastníka do Psychiatrické nemocnice Brno nedošlo ze zákonných důvodů. V případě kasačního rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost by totiž řízení před krajským soudem dále pokračovalo a přezkum usnesení městského soudu by byl věcí soudu krajského.
11. Ústavní stížnost je nepřípustná i proti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu stěžovatelky na pokračování v odvolacím řízení. I v tomto případě platí, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve v případě, že případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Pokud však stěžovatelka (zcela správně) napadla usnesení o zastavení odvolacího řízení žalobou pro zmatečnost a soud by v tomto řízení usnesení o zastavení zrušil, usnesení o odmítnutí návrhu stěžovatelky na pokračování v odvolacím řízení by bylo bezpředmětné, neboť odvolací řízení by nadále pokračovalo. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů proto není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti ani v tomto případě namístě.
12. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její nepřípustnost (předčasnost) stěžovatelku nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože nebude-li srozuměna s výsledkem řízení o žalobě pro zmatečnost, je oprávněna po skončení tohoto řízení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky tohoto řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních procesních předpokladů) může být věcně projednatelná Ústavním soudem.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. Ústavní soud proto návrh na zrušení napadeného ustanovení z. ř. s. odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj