Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Veverky, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. 30 Cdo 147/2014-224, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. V rámci předmětného exekučního řízení stěžovatel navrhl zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
4. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 6. 2013, č. j. 26 EXE 2154/2012-119, tak, že návrh na zastavení exekuce se zamítá.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo výrokem II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2013, č. j. 12 Co 389/2013-174, 12 Co 390/2013, potvrzeno. Odvolací soud k tomu uvedl, že skutečnost, že stěžovatel nesl neblahé důsledky krachu Union banky, a.s., v důsledku čehož se dostal do složité životní situace, ani to, že stěžovatel sám vychovává dvě nezletilé děti, není důvodem pro zastavení exekuce. Odvolací soud neshledal případným ani odkaz stěžovatele na dobré mravy, neboť dle názoru odvolacího soudu je v kompetenci pověřeného soudního exekutora rozhodnout o tom, jakým ze zákonem stanovených způsobů bude exekuce provedena, přičemž exekutor není oprávněn ani povinen přihlížet k situaci povinného, když jeho povinností je vymoci v souladu se zákonem vymáhanou pohledávku.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. 30 Cdo 147/2014-224, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, když stěžovatelem v dovolání nastíněná právní otázka již byla dovolacím soudem dříve vyřešena.
sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014.
9. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů, které neshledaly, že by v předmětném exekučním řízení byl dán některý z důvodů pro zastavení exekuce tak, jak jsou tyto vymezeny ustanovením § 268 občanského soudního řádu, a dále s názorem, že provedení exekuce prodejem nemovitosti, v níž stěžovatel bydlí spolu se svými nezletilými dětmi, není v rozporu s principem ochrany povinného. K právě uvedenému poznamenává Ústavní soud následující.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 224/98 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17).
11. Pochybení právě naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soudy všech stupňů se řádně vypořádaly se všemi stěžovatelem vznesenými argumenty, přičemž svá rozhodnutí též srozumitelným způsobem odůvodnily, dovolací soud nevyjímaje (odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 Ústavní soud v tomto kontextu nepovažuje na přiléhavý). Navíc, po důkladném seznámení se se spisovým materiálem vedeným Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 26 EXE 2154/2012, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce též přiléhavě zhodnotily.
12. Jde-li o námitku, že stěžovatel se nachází ve složité životní situaci, do níž se dostal v důsledku úpadku Union banky, a.s., kdy přišel o své úspory a investice, a nyní je jeho majetek podruhé stižen exekucí, v čemž stěžovatel spatřuje porušení zásady ne bis in idem, Ústavní soud uvádí, že porušení této zásady, jež nepřipouští dvojí rozhodnutí v téže věci, nelze spatřovat v tom, že stěžovatel se do nepříznivé životní situace, kdy přestal být schopen plnit své závazky vůči oprávněnému, dostal v důsledku úpadku jiného subjektu. O porušení této zásady by bylo možno hovořit pouze tehdy, pokud by pro tutéž pohledávku téhož oprávněného bylo vydáno vícero exekučních titulů, event. tehdy, pokud by k vymožení jediného exekučního titulu bylo na majetek stěžovatele nařízeno vícero výkonů rozhodnutí a splnění pohledávky oprávněného by tak po stěžovateli bylo vymáháno více než jednou. O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě zjevně nejedná.
13. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stran nepřípustnosti provedení exekuce prodejem nemovitosti, v níž stěžovatel bydlí spolu se svými dětmi. Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele v tom směru, že tento způsob provedení exekuce je přípustný pouze tehdy, pokud provedení exekuce jinými způsoby nepostačuje k uhrazení vymáhané pohledávky (§ 58 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud nicméně s přihlédnutím k výši vymáhané pohledávky a dále k tvrzení samotného stěžovatele, kdy tento v řízení před obecnými soudy uvedl, že jeho příjmy nejsou vysoké (a tedy z pohledu Ústavního soudu nelze očekávat, že by pohledávku oprávněného bylo možno v dohledné době uspokojit srážkami ze mzdy stěžovatele), nemá za to, že by obecné soudy (či soudní exekutor) v nyní souzené věci postupovaly v rozporu s tímto pravidlem.
Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že nemovitost, jež má být v rámci exekučního řízení zpeněžena, slouží stěžovateli a jeho dětem k uspokojování jejich bytových potřeb. To proto, že jak již uvedl ve svém rozhodnutí dovolací soud, výkonem rozhodnutí (exekucí) lze nemovitost postihnout i v případě, že tato slouží k uspokojování bytových potřeb povinného a jeho dětí, když nemovitost by nebylo lze exekučně postihnout pouze tehdy, jestliže by takovou nemovitost bylo možno považovat za věc, kterou povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost, tj. například tehdy, jestliže by jedinečné stavebně technické uspořádání předmětné nemovitosti dané specifickým tělesným postižením povinného neumožňovalo jeho přestěhování do jiné - stejně nezařízené - nemovitosti.
Skutečnosti takového charakteru však stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil, tím méně pak prokázal.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2015
Vlasta Formánková v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu