Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Janem Galuszkou, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 23 Cdo 1933/2023-89, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2023, č. j. 75 Co 452/2022-67, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a M. Ž., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Olomouci ("okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, č. j. 18 C 115/2022-40, uložil M. Ž. ("žalovaný") povinnost zaplatit stěžovateli částku 391 800 Kč s příslušenstvím.
2. K odvolání žalovaného ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovateli částku 391 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 300 000 Kč od 29. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.
3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné.
4. Pro vypořádání ústavní stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
6. Stěžovatel rozporuje aplikaci § 2053 občanského zákoníku (uznání dluhu) na zjištěný skutkový stav nyní posuzovaného případu a vymezuje se vůči závěru krajského soudu, že "listinnými důkazy v celém jejich souhrnu a účastnickou výpovědí žalovaného vyvrátil žalovaný domněnku trvání uznaného dluhu." Má za to, že obecné soudy svým formalistickým výkladem zcela popřely vůli smluvních stran, která byla projevena v listině (uznání dluhu - zápůjčka) ze dne 28. 4. 2020. Stěžovatel dále namítá, že nedostal možnost reagovat na překvapivé úvahy krajského soudu o údajném nepředání finančních prostředků, které se objevily až v odvolacím řízení, v čemž spatřuje nejen porušení § 118a o. s. ř., ale rovněž porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, jen je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz).
10. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994).
11. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek použitelný coby referenční kritérium nyní posuzovaného případu spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li zatížen libovůlí. Takové pochybení přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil, že by v závěrech napadených rozhodnutí došlo k ústavněprávnímu pochybení, přičemž ani stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá jakoukoliv kvalifikovanou námitku, která by jeho věc posunula do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces (resp. právo na soudní ochranu) zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
13. Jak se ovšem podává již ze shora uvedeného, Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za pečlivě odůvodněná a neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Krajský soud zhodnotil provedené důkazy v celkové souvislosti a dospěl k závěru, že žalovaný vyvrátil domněnku trvání uznaného dluhu. Přiklonil-li se krajský soud ke skutkové verzi, dle které si stěžovatel chtěl podpisem listiny uznání dluhu - zápůjčky zajistit náhradu škody pro případ, že by mu nebyla přiznána v trestním řízení, nejedná se - s ohledem na shora předestřená východiska ústavního přezkumu nyní posuzovaného případu - o takový závěr, jenž by bylo možné považovat za extrémní, a tedy i ústavně excesivní.
14. Krajský soud totiž ve svých závěrech zohlednil mj. časovou souvislost mezi tvrzeným poskytnutím půjčky a trestnou činností žalovaného, postup stěžovatele vůči spoluobviněnému J. Š., jakož i předchozí postup stěžovatele při poskytnutí půjčky tehdejší přítelkyni žalovaného (srov. rozsudek krajského soudu, bod 15). Na takto formulovaných závěrech, týkajících se toliko zjišťování skutkového stavu a interpretace a aplikace podústavního práva, přitom zdejší soud nespatřuje cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
15. Pro úplnost je vhodné dodat, že navzdory odlišnému názoru stěžovatele nelze rozhodnutí krajského soudu považovat za překvapivé, a to již jen proto, že skutkovou verzi, k níž se přiklonil krajský soud, uplatňoval od počátku řízení rovněž žalovaný (srov. např. odvolání žalovaného, k němuž měl stěžovatel možnost se vyjádřit - rozsudek krajského soudu, body 3 a 4).
16. Plně akceptovatelný je rovněž závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Tento závěr odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu