Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelů K.P., a J.R., právně zastoupeni Mgr. Karlem Horákem, Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 61 To 458/2004-172, ze dne 2.12.2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným usnesením mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
Ve své ústavní stížnosti směřující proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatelé uvedli shodnou argumentaci jako v odvolacím řízení, kdy obecným soudům vytýkali, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy, a to v neprospěch stěžovatelů. Jejich obhajobu označily soudy za účelovou, svědky obhajoby za nevěrohodné, neboť se prý snažili stěžovatelům svými výpověďmi prospět. Naproti tomu svědectví a osoby poškozených považovaly soudy za věrohodné, a to i přesto, že mezi nimi existovaly úzké vazby založené na družském poměru a ve výpovědi jednoho z nich se objevila určitá nesrovnalost. Stěžovatelé rovněž zpochybnili mechanismus způsobeného zranění především u poškozeného F.V., které si dle jejich názoru mohl přivodit sám pádem ze židle v podnapilém stavu, ostatně tuto verzi nevylučuje ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. F.V., CSc.
Pochybení obecných soudů dále stěžovatelé spatřovali v tom, že jimi předložený důkaz - magnetofonová kazeta se zaznamenaným rozhovorem stěžovatelů s poškozenými - nebyl před soudem prvního stupně řádně proveden, neboť tento soud se i přes návrh jejich obhájce nepostaral v součinnosti s odborem kriminalistické techniky a expertiz Policie ČR o zkvalitnění záznamu, tj. odstranění šumu a zvuků v pozadí. Odvolací soud dokonce důkaz neprovedl vůbec a pouze jej konstatoval ve zprávě o stavu věci v počátku veřejného zasedání, přesto jím argumentoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Přitom stěžovatelé tento důkaz, především jeho řádné provedení v co možná nejlepší kvalitě, považovali za zásadní z hlediska zpochybnění věrohodnosti obou poškozených, kteří se je v zaznamenaném rozhovoru pokoušeli vydírat. Z výše uvedených důvodů se pak stěžovatelé domáhali zrušení napadeného usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že došlo k řádnému provedení důkazu magnetofonovou kazetou, záznam byl sice pro špatnou kvalitu nahrávky obtížně slyšitelný, ale obsah tohoto záznamu byl samosoudkyní konstatován do protokolu, k čemuž stěžovatelé neměli připomínek. Co se týká ostatních námitek stěžovatelů, odkázal soud na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20.9.2002, č.j. 3 T 82/2002-101. Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelům k replice.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, a už vůbec mu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňují hodnocení důkazů obecnými soudy, jimž vytýkají, že vyvodily nesprávná skutková zjištění z provedených důkazů, přičemž vycházely především z výpovědí poškozených, které označily za nezpochybnitelné, a naopak svědky obhajoby považovaly za nevěrohodné. Stěžovatelé tak v podstatě opakovali námitky uplatněné již v odvolání a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně, jak shora uvedeno, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.
82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě zdůraznit.
Na druhou stranu musí být vnitřní přesvědčení soudce odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistil, a musí být jejich logickým důsledkem. V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatelů.
V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Dostatečným způsobem tak vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a proč neuvěřil obhajobě stěžovatelů a tento svůj postup logicky také zdůvodnil. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil a ve svém rozhodnutí se rovněž s výhradami stěžovatele řádně vypořádal.
Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak lze odkázat.
Pokud jde o námitku vztahující se k provedení důkazu magnetofonovou kazetou, Ústavní soud podotýká, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Je zřejmé, že obecné soudy v tomto případě nepřikládaly důkazu takovou důležitost jako stěžovatelé, což není považováno za vadu v postupu soudů, zvláště pokud svoje stanovisko dostatečně vysvětlily. Proto soudy ani nepokládaly za nutné provést kroky vedoucí ke zkvalitnění nahrávky, neboť její obsah byl i tak patrný. Jestliže tedy došlo navíc k následnému konstatování obsahu záznamu do protokolu a stěžovatelé proti tomuto nic nenamítali, nelze postupu soudu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. 9. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu