Ustanovení zástupce účastníkovi řízení soudem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti navrhovatelky B. R-ové, proti rozsudkům Městského soudu v Brně z 25.9.1998 sp. zn. 34 C 157/95, 34 C 163/96 a Krajského soudu v Brně z 26.9.2000 sp. zn. 20 Co 176/99 za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a K. P-ové, A. P. aj. H-ové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá.
Navrhovatelka podala ústavní stížnost proti uvedeným rozsudkům a navrhla jejich zrušení, neboť jimi bylo porušeno její základní právo na právní pomoc v řízení před soudy zaručené čl. 37 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). Uvedla, že jako nájemkyně bytu v Brně, Slámova 45 dostala od pronajímatelů výpověď z nájmu, k níž přivolil Městský soud v Brně napadeným rozsudkem. Navrhovatelka, v řízení před obecnými soudy žalovaná, podala odvolání, o kterém Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl rozsudkem také napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podle navrhovatelčina názoru došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, speciálně práva na právní pomoc v soudním řízení, neboť v řízení před soudy obou stupňů neměla právního zástupce, který by chránil její zájmy. Navrhovatelka má za to, že byly splněny podmínky § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění, pro to, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů. O tomto svém právu nevěděla a jako důchodkyně vzhledem ke svým finančním možnostem nemohla si sama zvolit a zejména zaplatit právního zástupce v soudním řízení.Proto se domnívá, že soud jí měl podle § 5 občanského soudního řádu dát poučení o tomto jejím procesním právu.
Podotýká, že od 1.1.2001 je podle současného znění § 30 odst. 1 občanského soudního řádu výslovně stanovenou povinností předsedy senátu účastníka, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, poučit o možnosti podat žádost, aby mu byl ustanoven zástupce. Jde o tak důležité procesní právo účastníka soudního řízení, že navrhovatelka o něm měla být poučena na základě obecné poučovací povinnosti soudu stanovené v § 5 občanského soudního řádu a jelikož se tak nestalo, nebylo jí umožněno využít svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného ústavním zákonem spočívajícím v právu na právní pomoc.
Navrhovatelka tvrdí, že kdyby toto její právo bylo zajištěno, mohl by po důkazním řízení dospět k jinému právnímu názoru na projednávanou věc, neboť právní zástupce by dbal na to, aby z neznalosti procesního postupu neutrpěla újmu. Upozorňuje také na to, že po celé řízení před obecnými soudy byli žalobci, vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem, zastoupeni právním zástupcem, což mělo za následek nerovné postavení účastníků řízení. Ústavní soud vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Brně ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. K argumentům ústavní stížnosti vyslovila názor, že k ochraně stěžovatelčiných zájmů v daném řízení nebylo potřeba ustanovovat jí zástupce vzhledem k předmětu řízení a jejím schopnostem uplatňovat a hájit svá práva.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně jednající v tomto řízení za obecný soud druhého stupně se ve svém vyjádření rovněž odvolala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Všichni vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti zaujali k návrhu stanovisko, že postupem soudů nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a uvedli doslova : "Mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy, základní právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny rozšiřují jen ohledně osob obviněných z trestného činu: těm totiž musí být za stanovených podmínek poskytnut bezplatně obhájce, popř. jiná právní pomoc.
Jen v těchto případech tedy jde o právo, jehož porušení by bylo možno vytýkat.. Nevyjadřujeme se ke skutečnosti, zda ve smyslu ust. § 5 zákona 99/1963 byla stěžovatelka řádně poučena soudem, neboť k této otázce se může nejlépe vyjádřit soud přímo jako účastník řízení v předmětné věci. Máme však za to, že stěžovatelka musela být o svém právu i dostatečně poučena, když sama celou věc s právníky konzultovala. O tom svědčí zejména dopis stěžovatelky ze dne 21.4.1996,. ve kterém poukazuje na skutečnost, že věc konzultovala.
"s nezávislými právníky". O tom, že stěžovatelka se sama dobře orientovala v uplatňování svých práv, svědčí i její další korespondence a návrhy, které adresovala jednak právní zástupkyni navrhovatelů a navrhovatelům, jednak soudu. S ohledem na to vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl. Ústavní soud se náležitě seznámil také se všemi důležitými listinnými důkazy, které podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal. Zejména opatřil spisy Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 157/95 a 34 C 163/96, a po jejich prostudování dospěl k následujícím poznatkům a závěrům.
Ústavní stížnost podala navrhovatelka jako oprávněná osoba podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Návrh byl podán včas ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jak stanoví § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Tato lhůta počala 5.10.2000 a podala-li navrhovatelka svůj návrh, byť s vadami, které odstranila až na výzvu Ústavního soudu, v pondělí 4.12.2000, lhůtu k podání návrhu dodržela, protože posledním dnem lhůty, který připadl na neděli, se stal nejblíže následující pracovní den podle § 57 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, který byl v případě týkajícím se konce lhůty, na rozdíl od jejího počátku, o němž má zákon č. 182/1993 Sb. speciální ustanovení, použit ve shodě s § 63 zákona č. 182/1993 Sb. Byla také splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Tímto posledním procesním prostředkem bylo v projednávaném případě odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně potvrzujícím rozsudkem, proti němuž podle ustanovení občanského soudního řádu v tehdejším znění dovolání nebylo přípustné. Navrhovatelka je v tomto řízení právně zastoupena advokátem na základě speciální plné moci. Nebyl shledán žádný důvod k odmítnutí návrhu podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto se senát Ústavního soudu zabýval případem meritorně.
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 25.9. 1998 sp. zn. 34 C 157/95 a 34 C 163/96 bylo rozhodnuto, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 5 I. kategorie ve třetím nadzemním podlaží v domě na ulici Slámova č. org. 45 v Brně sestávajícího z kuchyně, pokoje a příslušenství z 1.2.1996, kterou žalobci (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) dne 8.2.1996 doručili žalované (navrhovatelce v řízení před Ústavním soudem), z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, že nájem bytu žalované skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům nejpozději do 15 dnů po zajištění přístřeší.
Žalovaná podala proti tomuto rozsudku odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 13.6.2000 sp. zn. 20 Co 176/99, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Uvedené rozsudky obecných soudů obou stupňů nabyly právní moci 5.10.2000. Usnesením Městského soudu v Brně z 8.4.1999 sp. zn. 34 C 157/95 a 34 C 163/96 bylo rozhodnuto, že žalované se nepřiznává osvobození od soudních poplatků. O odvolání žalované proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze 13.6. 2000 sp. zn. 20 Co 333/99, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že žalované se přiznává osvobození od placení soudních poplatků a záloh.
V průběhu řízení ani soud prvního stupně ani soud odvolací žalovanou nepoučily o možnosti podat žádost soudu o ustanovení zástupce. Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelčino tvrzení o nesplnění poučovací povinnosti, kterou má soud vůči účastníkům řízení podle § 5 občanského soudního řádu; v důsledku toho, ve spojení s § 30 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2000, navrhovatelka, jak ve svém návrhu tvrdí, nemohla využít právní pomoci advokáta, který by chránil její práva v soudním sporu.
Podle prvního z uvedených zákonných ustanovení soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, v prvním odstavci druhého z nich bylo uvedeno, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů, a druhý odstavec stanovil, že vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a již proto nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem jen potud, pokud soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny (čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudce (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy a to ani tehdy, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (nález Ústavního soudu z 1.2.1994 sp. zn. III.
ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41). Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí daných mu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není vůči soudům obecným nadřízenou instancí. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů jako soud odvolací nebo dovolací.To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z uvedených hledisek Ústavní soud posuzoval i projednávaný případ. Ústavní soud sice zjistil, že obecné soudy stěžovatelku nepoučily o možnosti požádat soud o ustanovení advokáta, neshledal však v tomto jejich postupu zásah do stěžovatelčiných základních ústavních práv. V době řízení před soudem prvního stupně novela občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., kterou byl § 30 odst. 1 doplněn o poučovací povinnost soudu, nebyla ještě přijata, soudu však nic nebránilo podle § 5 občanského soudního řádu stěžovatelku v tomto směru náležitě poučit; tím spíš to platí o odvolacím soudu, který se věcí zabýval již po publikaci uvedené novely ve Sbírce zákonů 23.2.2000.
Ustanovení § 30 odst. 1 v dnešním znění bylo od tohoto dne platné, účinnosti však nabylo až 1.1.2001. Podle názoru Ústavního soudu pochybení soudů spočívající v tom, že nepoučily stěžovatelku o možnosti požádat soud o ustanovení zástupce nedosahuje do ústavní roviny. Jsou pro to následující důvody. Stěžovatelka byla sama, jak je patrno ze soudních spisů, s jejichž obsahem se Ústavní soud seznámil, schopna činit podání po věcné i právní stránce správná a odpovídající dané věci a i jinak se v tomto soudním sporu orientovat a postupovat adekvátním způsobem.
Z tohoto hlediska jeví se pochybení obecných soudů jako ryze formální, které nemůže zasáhnout stěžovatelčina základní ústavní práva. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Nesplnění poučovací povinnosti obecných soudů vůči stěžovatelce však v jejím případě nespravedlivost procesu, jehož byla účastníkem, nevyvolalo a ani vyvolat nemohlo. Nedá se říci, že by stěžovatelka jako žalovaná v řízení před obecnými soudy byla v nerovném postavení vůči žalobcům, kteří byli zastoupeni advokátem, neboť po celé řízení prokazovala dostatečnou schopnost postarat se o svá práva. V řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavních práv zajištěných jí čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, a proto byla ústavní stížnost zamítnuta podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. listopadu 2002