Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Struze 1740/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2006, č. j. 29 Odo 1388/2006-192, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2006, č. j. 6 Cmo 164/2006-183, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, č. j. 47 Cm 80/2001-155, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je proti němu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 47 Cm 80/2001 vedeno řízení o zaplacení částky 73 981 357 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně, obchodní společnost GALILEO REAL k.s., podala návrh, aby bylo v řízení dále na jejím místě pokračováno s obchodní společností MAURIA spol. s.r.o., přičemž městský soud tomuto návrhu svým usnesením ze dne 24. 3. 2006, č. j. 47 Cm 80/2001-155, vyhověl. Rozhodnutí městského soudu bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
6. 2006, č. j. 6 Cmo 164/2006-183, a dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2006, č. j. 29 Odo 1388/2006-192, zamítnuto. Stěžovatel se domníval, že vydáním výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stěžovatel namítal, že obecné soudy umožňovaly prostřednictvím aplikace ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), žalobkyni manipulovat s řízením a zneprůhledňovat vlastnictví a původ pohledávky.
Dle názoru stěžovatele měly obecné soudy nejprve posoudit aktivní legitimaci původního žalobce, kterou stěžovatel v řízení zpochybnil, a teprve poté se případně zabývat dalšími procesními návrhy a meritem věci. Stěžovatel uvedl, že v důsledku neustálých procesních návrhů, vznášených stranou žalující, nemohou obecné soudy meritorně rozhodnout a řízení se svou délkou dostává do rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti stěžovatel upozornil na skutečnost, že v řízení byl opětovně podán návrh na záměnu účastníků dle § 107a občanského soudního řádu, kdy společnost MAURIA, spol.
s.r.o navrhla, aby bylo místo ní v řízení pokračováno se společností ACADEMIC, a.s. Tomuto návrhu okresní soud usnesením ze dne 28. 11. 2006, č. j. 47 Cm 80/2001-194, vyhověl. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
V posuzovaném případě nemohlo dojít a nedošlo k takovému zásahu do práv stěžovatele, který by byl konečný a nezvratný. Všechna usnesení obecných soudů, napadená ústavní stížností, mají pouze procesní charakter. Obecné soudy provedly ústavně konformní výklad ustanovení § 107a občanského soudního řádu a v důsledku jeho aplikace soud prvního stupně správně rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobce v důsledku singulární sukcese, když k tomuto postupu měl zjištěny veškeré rozhodné skutečnosti. To, zda byla předmětná pohledávka vůči stěžovateli uplatněna řádně, může být předmětem úvah až při rozhodování ve věci samé. Teprve v tomto stádiu řízení je prostor pro uvážení, zda žalovaná pohledávka existuje a zda je žalobce osobou oprávněnou z této pohledávky. V opačném případě by totiž obecné soudy nepřípustným způsobem předjímaly svoje rozhodnutí ve věci.
Ze shora uvedených důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V části, v níž stěžovatel namítal průtahy v řízení před obecnými soudy, je ústavní stížnost nepřípustná. S ohledem na zásadu subsidiarity, vyjádřenou v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nezbytné, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procení prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ve vztahu k průtahům v řízení považuje Ústavní soud za takový procesní prostředek návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel tento procesní prostředek nevyužil, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost v této části odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností považoval Ústavní soud za nadbytečné vyzývat stěžovatele k úpravě petitu ústavní stížnosti, který nebyl ve vztahu k namítaným průtahům řádně formulován.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2007
Miloslav Výborný předseda senátu