Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky Mgr.
V. F., právně zastoupené advokátkou JUDr. Marcelou Vaverovou, Na Spořilově 810, Trhové Sviny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3617/2009 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 12 Co 145/2006 a 12 Co 397/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
K věci samotné lze konstatovat, že judikatura Ústavního soudu týkající se restitucí, jakož i nápravy křivd z doby nesvobody, je velmi rozsáhlá a vznikala prakticky po celé období demokratizace české společnosti.
Restituční zákonodárství se snaží napravit křivdy z doby nesvobody, ovšem nikoli absolutně, ale jen v mezích přesně stanovených. Absolutní náprava křivd by totiž sice na straně jedné znamenala nastolení úplné spravedlnosti pro konkrétního jednotlivce, na druhou stranu by v mnoha případech vyvolávala křivdy nové, nehledě na to, že by takovýto postup ve své podstatě znamenal destabilizaci společensko-ekonomického prostředí.
Z uvedeného důvodu pak také zákon o půdě uvádí ve svém ustanovení § 6 taxativní výčet případů, kdy lze vydat oprávněným osobám nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zjevné, že tyto se zaobíraly především důvodem zasazeným pod písm. r) - tedy, zda v předmětném případě došlo k odnětí majetku v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nalézací soud se skutkovou situací a jejím právním hodnocením relativně podrobně zabýval.
Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatelky byl zakládajícím členem JZD, který se aktivně podílel na jeho činnosti, což nesvědčí o jeho politické perzekuci. Na této skutečnosti nemění ničeho ani to, že se k družstevnímu hospodaření stavěl kriticky. Z provedeného dokazování, které sama stěžovatelka označuje za vyčerpávající, nevyplynulo, že by v případě jejich právních předchůdců docházelo k politické perzekuci. Již sama okolnost, že stěžovatelce bylo v roce 1959, tedy v době vrcholícího společenského a politického útlaku, umožněno studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy, toto její tvrzení zpochybňuje.
Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy předmětným případem řádně zabývaly, neboť se v rámci svého odůvodnění věnovaly nejen tvrzené politické perzekuci rodičů stěžovatelky, ale též okolnostem odnětí přiřčeného přídělu. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu