Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky: A. G., zastoupené Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 1. 2024, č. j. MV-17432-2/OAM-2024, a rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 12. 2023, č. j. CPR-43929/ČJ-2023-930534, za účasti a) Ministerstva vnitra a b) Ředitelství služby cizinecké policie, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Podstatou nyní posuzovaného případu je odepření vstupu na území České republice stěžovatelce, ke kterému došlo dne 10. 12. 2023 na hraničním přechodu Praha - Ruzyně. Stěžovatelka přiletěla na Letiště Václava Havla z Londýna, kde žije již 25 let, a cílem její cesty byly Mariánské Lázně, kde se chtěla na doporučení svého lékaře věnovat rekonvalescenci, neboť trpí chronickou lymfocitální leukémií.
2. Důvodem, pro který bylo nyní napadenými rozhodnutími stěžovatelce sděleno, že odepření vstupu dne 10. 12. 2023 bylo v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců, byla okolnost, že stěžovatelka je považována za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy jednoho nebo více členských států Evropské unie, protože pobyt ruských občanů na území schengenského prostoru za účelem turistiky, kultury nebo sportu je v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině vyvolaným Ruskou federací potenciální hrozbou pro mezinárodní vztahy České republiky, veřejný pořádek a vnitřní bezpečnost. Uváděný účel pobytu (lázeňský pobyt) zároveň nespadá do kategorie tzv. nezbytných cest.
3. Ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ("Listina EU"), právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a čl. 35 Listiny EU. Stěžovatelka rovněž namítá diskriminaci založenou na příslušnosti k národnostní menšině podle čl. 3 a čl. 24 Listiny a čl. 21 Listiny EU a porušení práva na účinné prostředky nápravy před národním orgánem dle čl. 13 Úmluvy.
4. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v tom, že správní orgán založil svoje rozhodnutí na obecném závěru bez jakékoliv konkretizace a popírá, že by byla jakýmkoliv ohrožením ve shora uvedeném smyslu. K důvodům odepření vstupu se nemohla vyjádřit a označuje se za "starou nemocnou ženu" (má 85 let), která byla odmítnuta pouze z důvodu své národnosti, a v důsledku tohoto rozhodnutí mohlo dojít ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Stěžovatelka proto tvrdí, že politické nařízení nadřadil správní orgán nad zdraví nemocného člověka. Celkovou situaci stěžovatelka označuje za tragikomickou, protože prý takto restriktivní politika je prováděna výhradně na Letišti Václava Havla, zatímco ostatní občané Ruské federace přijíždějí z okolních států bez jakýchkoliv omezení. Stěžovatelka dodává, že s invazí ruských vojsk na Ukrajinu nesouhlasí a sama je tak obětí této války, neboť je postihována za to, že se kdysi narodila na území, kde již dlouho nežije.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud především uvádí, že podstata stížnostní argumentace spočívá v tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Současně stěžovatelka namítá porušení řady svých procesních práv. Stěžovatelka nicméně nevyužila možnost, kterou jí skýtá § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť spolu s ústavní stížností nenapadla zákonné ustanovení, podle kterého je "vyloučen soudní přezkum rozhodnutí o odepření vstupu a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů odepření vstupu; to neplatí, jde-li o odepření vstupu občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi" [§ 171 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. V tomto směru je její argumentace značně nekonzistentní. Domnívá-li se totiž stěžovatelka, že skutečně bylo porušeno její právo na soudní ochranu, na veřejnost jednání, na její přítomnost u něj a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, nedává smysl, aby současně nerozporovala samotnou výluku soudního přezkumu, protože z povahy věci jsou uvedené záruky spojeny právě se soudním a nikoliv správním řízením a nedostane-li soud vůbec možnost se danou věcí zabývat, je zcela logické, že nemůže poskytnout soudní ochranu včetně všech tomu odpovídajících obvyklých záruk, spadajících do "množiny" spravedlivého procesu.
7. V tomto kontextu je nicméně vhodné také připomenout, že v nálezu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11 [č. 234/2012 Sb. (N 86/65 SbNU 161)], se Ústavní soud opětovně (předtím viz usnesení sp. zn. I. ÚS 394/06 a sp. zn. I. ÚS 602/03 ) zabýval návrhem na zrušení § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (soudní výluka rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza) a dospěl k závěru, že v případě rozhodnutí o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod. Není tedy důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. Taková výluka je zcela v kompetenci zákonodárce, aniž by se tím dostal do rozporu s dikcí čl. 36 odst. 2 Listiny (srov. také usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 1147/13 , ze dne 25. 4. 2017, sp. zn I. ÚS 876/17, či ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 829/18 ). Z uvedeného je tedy zřejmé, že se Ústavní soud sice ještě explicitně nezabýval soudní výlukou přezkumu odepření vstupu cizinci na území České republiky, nicméně jako ústavně konformní již shledal vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza, což je svojí podstatou velmi podobná zákonná materie.
8. Ústavní soud dále uvádí, že podle § 9 odst. 1 a i) zákona o pobytu cizinců platí, že policie odepře cizinci vstup na území, "jestliže je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy České republiky" [písm. h)], anebo "je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území jiného smluvního státu ohrozit jeho bezpečnost nebo v něm závažným způsobem narušit veřejný pořádek anebo ohrozit mezinárodní vztahy smluvních států" [písm. i)]. Podle § 1 nařízení vlády č. 200/2022 Sb., o nepřijatelnosti žádostí občanů třetích zemí o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podávaných na zastupitelských úřadech (vydaného na základě zmocnění obsaženého v § 1 zákona č. 175/2022 Sb., o dalších opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace a o změně dalších zákonů v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace) platí, že "[z] důvodu ochrany zahraničně politických zájmů České republiky v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace je žádost o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podaná na zastupitelském úřadu občanem Ruské federace nebo Běloruské republiky nepřijatelná" (výjimky jsou obsaženy v § 2, nicméně žádná z nich se zjevně nevztahuje na případ stěžovatelky - avizovaný účel: lázeňský pobyt, turistika).
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že neexistuje základní právo cizince na vstup na území České republiky (viz zejména shora cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ), což ve vztahu k čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě potvrdil i Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 16. 6. 2005, Sisojeva a další proti Lotyšsku, stížnost č. 60654/00). Čl. 14 odst. 1 Listiny, který zaručuje svobodu pohybu a pobytu, je totiž třeba konkretizovat s ohledem na normativní obsah čl. 14 odst. 4 věta první Listiny ("Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky" - a contrario tedy toto právo nemá jednotlivec, který státním občanem není.). "Toto právo proto v žádném případě nelze vykládat tak, že by zaručovalo také svobodu pohybu a pobytu skrze státní hranice, neboť je plně v diskreci a svobodné jurisdikci státu (v terminologii Evropského soudu pro lidská práva "within the margin of appreciation"), zda určitou osobu - cizího státního příslušníka - s ohledem na vlastní zájmy (ať už vnitropolitické či zahraničněpolitické) na své území vpustí či nikoliv a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i po té, co uběhla doba, po niž byl vstup této osobě na území státu povolen. Pouze občanům České republiky je totiž garantováno právo na svobodný vstup na území České republiky" (usnesení I. ÚS 290/04 ze dne 26. 5. 2004; U 34/33 SbNU 539).
10. V daném případě, kdy stěžovatelka namítá porušení výhradně svých procesních práv (přímou souvislost mezi právem na ochranu zdraví a nevpuštěním na území České republiky totiž nelze dovozovat, jak mylně činí stěžovatelka), je proto rozhodující, zda stěžovatelka je nositelkou subjektivního práva s hmotněprávním základem. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod; v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 , U 19/31, SbNU 327). V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, s ohledem na neexistující právo vstupu na území České republiky příznivější rozhodnutí ve věci samé dosaženo být nemohlo.
11. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani námitky stěžovatelky, že přes jiné hraniční přechody se občané Ruské federace mohou dostat na území České republiky údajně bez jakýchkoliv omezení. Samotná okolnost, že exekutivní orgány nedokáží ve všech případech důsledně provádět příslušná rozhodnutí státu, totiž nemůže znamenat, že by tato rozhodnutí neplatila vůbec a stát je nesměl provádět ani ve fakticky omezeném rozsahu. Pokud by Ústavní soud takto koncipované argumentaci vyhověl, pak by například nedávalo smysl sankcionovat jen některé řidiče za rychlou jízdu, jelikož z povahy věci je zřejmé, že žádný stát není schopen trestat všechny spáchané přestupky.
12. Podstata práva totiž spočívá v jeho normativitě. Právní normy stanovují určitá pravidla chování (něco "má být - sollen"), která však nelze zaměňovat za pravidla kauzální, typická zejména pro přírodní vědy (něco nutně "je - sein"). Na platnosti a vymahatelnosti právní normy proto nemůže nic změnit ani okolnost, že tato norma není být vymáhána ve všech případech, na které se vztahuje: podstatné je, že se podle této normy mají všichni chovat.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu