Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky PharmDr. D. H., právně zastoupené Mgr. Ivou Dvořákovou, Baarova 1594/16, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 34 C 90/2001-35, ze dne 12.9.2003, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Co 262/2005-75, ze dne 18.1.2006, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rovněž podle ní krajský soud během řízení nedostál své zákonné povinnosti, když nepoučil stěžovatelku o jejích procesních právech, a to konkrétně o možnosti požádat o ustanovení zástupce dle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Stěžovatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, kterým bylo její odvolání proti výše zmíněnému rozsudku krajského soudu posouzeno jako opožděné, a uvádí, že rozsudek byl doručován ve značném časovém odstupu ode dne vyhlášení, navíc se o uložení zásilky, ve které jí byl rozsudek doručován, bez svého zavinění nedozvěděla. Toto tvrzení však dále nerozvádí a netvrdí ani pochybení držitele poštovní licence nebo soudu. Z výše uvedených důvodů se pak stěžovatelka domáhala zrušení napadených rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka uplatnila námitky týkající se rozsudku krajského soudu, tedy rozhodnutí vydaného v jiné právní věci. Ústavní stížnost však rovněž označil jako nedůvodnou a odkázal na své usnesení ze dne 18.1.2006, č.j. 1 Co 262/2005-75. Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelce k replice.
Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 34 C 90/2001-35, ze dne 12.9.2003, nemohl se jím Ústavní soud meritorně zabývat, neboť stěžovatelka nepodala proti tomuto rozhodnutí včasné odvolání a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval. S ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež stanoví jako podmínku přípustnosti ústavní stížnosti právě vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, nezbylo Ústavnímu soudu než v této části ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu se tedy Ústavní soud rovněž dále nezabýval námitkami vztahujícími se k tomuto rozhodnutí, jakož i k řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo.
Ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 34 C 90/2001, Ústavní soud zjistil, že doručení bylo řádně vykázáno držitelem poštovní licence a odvolací soud tedy neměl jinou možnost než postupovat podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání potvrdit, přičemž současně řádně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů tak učinil. Soud přitom vycházel ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, resp. v něm založené dodejky. Tato dodejka má povahu veřejné listiny, která - není-li prokázán opak - potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 občanského soudního řádu).
Závěry, k nimž tedy dospěl Vrchní soud v Praze, jakož i před ním o odmítnutí odvolání pro opožděnost rozhodující Krajský soud v Ústí nad Labem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neshledal proto důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o námitku pozdního doručení rozsudku, Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 158 odst. 4 občanského soudního řádu a konstatuje, že v konečném důsledku bylo zákonným, byť fiktivním způsobem doručeno.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou pro nevyčerpání procesních prostředků ochrany práva podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu