Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Psychiatrické nemocnice Bohnice, příspěvkové organizace, IČ: 00064220, se sídlem Praha 8 - Bohnice, Ústavní 91, zastoupené Mgr. Janem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017 č. j. 18 Co 337/2017-281, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka byla jako znalecký ústav v civilním sporu o určení dědického práva ustanovena Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") k podání revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie. Dne 20. 1. 2017 usnesením č. j. 13 C 51/2013-187 obvodní soud přiznal stěžovatelce odměnu za revizní znalecký posudek ze dne 19. 12. 2019 v celkové výši 45 738 Kč.
Dne 18. 12. 2017 usnesením č. j. 18 Co 337/2017-281 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyň usnesení obvodního soudu ze dne 20. 1. 2017 č. j. 13 C 51/2013-187 změnil tak, že stěžovatelce přiznal znalečné v celkové výši 14 229,60 Kč, a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že revizní znalecký posudek byl proveden řádně a nejsou dány podmínky pro krácení vyúčtované odměny z tohoto důvodu. Vyúčtování revizního znaleckého posudku však obsahuje duplicity ve vyúčtování úkonů a hodinové dotace dílčích úkonů, které nejsou přiměřené jejich povaze a rozsahu. Pokud tedy obvodní soud přiznal stěžovatelce odměnu podle vyúčtování, aniž shledal podmínky pro krácení této odměny, neodpovídá jeho zhodnocení vyúčtování znalečného zásadám uvedeným v § 17 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a v § 15a, § 16, § 20 a § 25 odst. 2 písm. b) a c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících.
Stěžovatelka konkrétně namítla, že odvolání podané žalobkyněmi jí bylo sice zasláno, nebyla však obecným soudem vyzvána, aby se k jeho obsahu vyjádřila, ani jí nebylo sděleno, že tak může učinit, a proto se k obsahu odvolání nevyjádřila; odvolání navíc neobsahovalo konkrétní návrh, jak má být napadené rozhodnutí obvodního soudu změněno. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 910/16 a vyjádřila názor, že její věc je obdobná; poukázala i na další rozhodnutí Ústavního soudu týkající se postavení znalců v soudním řízení. Stěžovatelka opakovala, že za zásadní pochybení považuje postup odvolacího soudu, který ji nedal možnost se k důvodům pro snížení znalečného vyjádřit.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního (správního či jiného) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení, byť k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 , N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je sice oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, avšak v tomto směru v projednávaném případě neshledal žádný náznak porušení.
Ústavní soud nemohl akceptovat hlavní (a v podstatě jedinou) námitku stěžovatelky, že neměla možnost se v řízení o odvolání vyjádřit k obsahu žalobkyněmi podaného odvolání. Jak stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, odvolání jí bylo zasláno; nedostatek soudního poučení o možnosti se k odvolání vyjádřit, sám o sobě nečiní odvolací řízení nespravedlivým. K poukazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 910/16
Ústavní soud připomíná znění bodu 16 tohoto nálezu, aplikovatelné i na věc stěžovatelky, v němž uvedl, že z ustanovení o. s. ř. nevyplývá povinnost soudu společně se stejnopisem odvolání doručit i výzvu k vyjádření, a že "[i] bez ní bylo stěžovateli umožněno, aby na podané odvolání reagoval a zaujal proti němu vlastní obranu." Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu