Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Siroty, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024 č. j. 2 Cmo 189/2023-245, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Oberbank AG, Untere Donaulände 28, Linz, Rakouská republika, jednající organizační složkou Oberbank AG pobočka Česká republika, sídlem náměstí I. P. Pavlova 1789/5, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 Listiny a dále čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovateli byla uložena směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 12. 2022 č. j. 39 Cm 296/2022-28 povinnost zaplatit směnečný peníz spolu s úrokem, směnečnou odměnu a náklady řízení. K námitkám stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2023 č. j. 39 Cm 296/2022-126 částečně směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech zrušil a ve zbytku jej ponechal v platnosti.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání a požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 19. 7. 2023 č. j. 39 Cm 296/2022-201, jež bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 21. 9. 2023 č. j. 2 Cmo 129/2023-219, nepřiznal soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Soud konstatoval, že s ohledem na jeho příjmy a s ohledem na prodej nemovitých věcí jej nelze považovat za osobu zcela nemajetnou. Vrchní soud uvedl, že stěžovatel značnou část svého majetku přeměnil na hotovost, což ukazuje na jeho záměr skrýt majetek. Nadto doplnil, že stěžovatel působí i jako jednatel dvou společností zapsaných v obchodním rejstříku Slovenské republiky, což pominul uvést. To ukazuje na nespolehlivost stěžovatelem poskytnutých informací vztahujících se k jeho majetkovým poměrům.
4. Stěžovatel následně podal u krajského soudu novou žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 1. 11. 2023 č. j. 39 Cm 296/2022-234 krajský soud řízení o opakované žádosti zastavil. Ač krajský soud v usnesení č. j. 39 Cm 296/2022-201 uvedl, že stěžovatel neosvědčil, v jaké výši a komu zaplatil své dluhy, neuvedl k tomu nic ani v odvolání, ale až v opakované žádosti, k čemuž doložil kopie čestných prohlášení. V ní mj. zopakoval, že nemá žádný hodnotný majetek a uvedl, že ve dvou společnostech na Slovensku nepobírá žádné příjmy. Krajský soud s odkazem na soudní praxi uvedl, že usnesením, jímž soud zamítne žádost o osvobození od soudních poplatků, je soud následně vázán. Později podané žádosti téhož žadatele může vyhovět jen tehdy, změní-li se k horšímu poměry žadatele, z nichž soud vycházel v původním řízení pro účely právního posouzení původní žádosti. Nedojde-li k takové změně, soud řízení o opakované žádosti zastaví pro překážku věci rozhodnuté. Nesprávnost právního posouzení předpokladů v původním rozhodnutí nemůže být důvodem pro vyhovění žádosti nové. Důvody uvedené v opakované žádosti stěžovatele směřují proti právním závěrům učiněným v rozhodnutích o původní žádosti. Důvodem tak není změna poměrů.
5. Napadeným usnesením vrchní soud usnesení č. j. 39 Cm 296/2022-234 potvrdil. Ztotožnil se se závěry krajského soudu a dodal, že nové okolnosti, pro které lze nově rozhodnout o opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků musí být navíc takové, kterých tu dříve nebylo. Ani vrchní soud jako soud odvolací nemůže posuzovat nově předkládané tvrzení a doklady. Argumentace stěžovatele je především polemikou s již pravomocnými usneseními soudů obou stupňů o původní žádosti.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se nachází v tíživé materiální situaci a v důsledku nepřiznání osvobození od soudních poplatků mu byl odepřen přístup k soudu a s tím spojenou ochranou jeho práv. Právní závěry obecných soudů jsou přitom v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Soudy ani netvrdí, že by majetková situace stěžovatele byla taková, aby umožnila úhradu soudního poplatku. Naopak uvádí, že stěžovatelem vykázaný příjem není nijak mimořádný. Obecné soudy k žádostem přistupovaly extrémně formalisticky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2022 č. j. 7 Cm 81/2021-153 bylo stěžovateli přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků, ačkoliv doložil příjmy a majetek v totožné výši jako v právě posuzované věci. Obecné soudy neměly zohlednit prodej stěžovatelových nemovitostí uskutečněný 3 roky před vydáním rozhodnutí, přičemž stěžovatel tvrdil a prokázal, že velkou část získaných prostředků použil k úhradě svých dluhů, částečně pak pro svoji potřebu. Předmětem řízení ve věci samé je přitom vysoká částka, což zásah do majetkové sféry činí pro stěžovatele velmi významným. Postup soudů dokresluje, že krajský soud po vydání napadeného rozhodnutí již znovu stěžovateli nezaslal výzvu k dodatečnému zaplacení soudního poplatku. Soud je povinen takovou výzvu zaslat a ponechat čas na zaplacení v případě, že si účastník v řízení ve věci hlavní přeje pokračovat. Nezaplacení soudního poplatku v určené lhůtě má přitom za důsledek zastavení řízení ve věci samé.
7. Stěžovatel má za to, že v posuzované věci nebyla dána překážka věci rozhodnuté. To je dáno vysokou inflací (ve Slovenské republice, kde má stěžovatel své bydliště, a tedy i kde má své obvyklé náklady, byla inflace za rok 2023 ve výši 10,5 %), a dále tím, že soudy v původním řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků vycházely z nesprávných předpokladů. Stěžovatel totiž nepobírá za výkon funkce ve slovenských obchodních společnostech odměnu a v řízení o opakované žádosti od soudních poplatků řádně doložil, jak naložil s částkami získanými za prodej jeho nemovitostí.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
10. Nyní posuzovaná věc se týká problematiky osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ke kasaci takových rozhodnutí s ohledem na výše uvedené přistupuje výjimečně, zejména tehdy, jde-li o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu (srov. např. ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 751/16
, usnesení ze dne 13. 12. 2012
sp. zn. I. ÚS 1117/12
, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud neshledal, že by soudy v nyní posuzované věci výše popsaným kvalifikovaným způsobem pochybily. Napadené rozhodnutí se týká opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Jak z napadených rozhodnutí, tak z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelova argumentace směřuje především proti závěrům obsaženým již v rozhodnutích o jeho první žádosti, přestože tato rozhodnutí jsou již pravomocná a založila překážku věci rozhodnuté, přičemž v ústavní stížnosti nebyla napadena. Nové žádosti téhož účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se poměry takového účastníka oproti těm, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí o dřívější žádosti. Ústavní soud tento přístup ve své judikatuře opakovaně neshledal neústavním (srov. usnesení ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 232/17
, ze dne 1. 6. 2010
sp. zn. IV. ÚS 766/10
).
12. Stěžovatelem uváděné důvody, které mají zakládat změnu poměrů, jsou především pokračováním polemiky se závěry rozhodnutí o jeho první žádosti. Změnu poměrů nezakládá přiznání majetku zjištěného v řízení o jeho původní žádosti. Pouhá míra inflace je pro posouzení majetkových poměrů a schopnosti zaplatit soudní poplatek bez významu. Výše soudního poplatku se nezměnila, došlo tedy ke stejnému znehodnocení jako u majetkových poměrů. Navíc jde o inflaci za celý rok 2023, o osvobození se však rozhodovalo v jeho průběhu.
13. Soudy při svém rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků mají povinnost vycházet z aktuálních majetkových poměrů [srov. nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12
(N 204/75 SbNU 287)]. Při rozhodování o nové žádosti to znamená, že soudy nejsou oprávněny v případě opakovaně podané žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavit řízení bez dalšího, nýbrž je jejich povinností posoudit, zda v kontextu aktuálních okolností nedošlo ke změně poměrů (srov. usnesení ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 3847/19
, bod 11). Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel takové okolnosti ani netvrdí.
14. Nadto Ústavní soud dodává, že soudy svá rozhodnutí o původní žádosti založily mimo jiné na závěru, že stěžovatel neosvědčil, v jaké výši a komu zaplatil své dluhy, přičemž stěžovatel k tomu neuvedl nic ani v odvolání, ale až v opakované žádosti o osvobození soudních poplatků (srov. bod 4 napadeného usnesení krajského soudu). Nebylo tak zřejmé, jak stěžovatel naložil se značnou částkou pocházející z prodeje jeho nemovitostí. Spolu s dalšími skutečnostmi byly primárním důvodem nepřiznání osvobození od soudních poplatků zjištěná nevěrohodnost stěžovatelem tvrzených skutečností a jeho snaha skrýt majetek před věřiteli (srov. usnesení vrchního soudu č. j. 2 Cmo 129/2023-219, bod 12).
15. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud po vydání napadeného rozhodnutí znovu nevyzval k úhradě nákladů, nemůže tato námitka již ze své podstaty na věci nic měnit. Aniž by Ústavní soud jakkoliv hodnotil správnost jeho postupu, jde o okolnosti nastalé po vydání napadeného rozhodnutí, které na posouzení této ústavní stížnosti nemají vliv.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu