Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2023 č. j. 25 Co 293/2023-748 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. srpna 2023 č. j. 0 P 286/2021-674, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a M. Š. a nezletilých L. Š. a N. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva (svobody), a to zejména právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny a podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") v napadeném rozsudku nejprve konstatoval, že mezi shodnými účastníky rozhoduje o úpravě péče opakovaně, naposledy rozsudkem ze dne 1. 12. 2020 č. j. 0 Nc 2027/2018-308 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2021 č. j. 21 Co 63/2021-478, kterým svěřil nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "dcery") do střídavé péče stěžovatele a první vedlejší účastnice (dále jen "matka"). Na základě návrhu matky okresní soud napadeným rozsudkem změnil předchozí rozsudek (V. výrok), dcery svěřil do péče matky (II. výrok) a upravil jejich běžný styk i prázdninový styk se stěžovatelem (IV. výrok). Ve spojitosti s touto změnou rozhodl o vyživovací povinnosti stěžovatele pro každou dceru (III. výrok), návrh matky na zvýšení výživného zamítl (I. výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku (VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. výrok). Po provedeném dokazování okresní soud shledal, že došlo ke změně poměrů, zejména u dcer, které subjektivně nejsou se střídavou péčí spokojené a přejí si mít pouze jedno výchovné prostředí, a to u matky, a proto dospěl k závěru, že je v jejich nejlepším zájmu, aby byly svěřeny do péče matky.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud, po doplnění dokazování, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že nastala kvalifikovaná změna poměrů, kterou okresní soud shledal v chování otce, a konstatoval zřetelně a konzistentně formulovaný záporný postoj dcer k modelu střídavé péče. Za daného stavu krajský soud nevyslyšel stěžovatelův důkazní návrh na vypracování pedopsychologického znaleckého posudku a návrh na doplnění dokazování o textové zprávy z aplikace Whatsapp mezi starší dcerou a každým z rodičů.
4. Stěžovatel připouští, že vztahy mezi ním a matkou nejsou optimální, nicméně tato skutečnost nemůže být důvodem pro svěření dcer do péče matky. Pokud obecné soudy přistoupily ke změně modelu péče o dcery, tuto změnu ve svých rozhodnutích nedostatečně odůvodnily. Důvodem pro takovou změnu nemůže být podle stěžovatele jen to, že obě dcery jsou ve věku adolescentů a potřebují nově určité zakotvení. Tím, že stěžovatel se s nimi může stýkat jen jednou za 14 dnů o víkendu, je jeho výchovný vliv značně oslaben. Napadená rozhodnutí jsou nesprávná i proto, že obecné soudy nenechaly vypracovat nový znalecký posudek a vycházely ze znaleckého posudku z roku 2019, byť tehdy na jeho základě rozhodly o formě péče úplně jinak (rozhodly tehdy o střídavé péči). Důvodem pro změnu formy péče nemohly být ani jeho osobnostní rysy, neboť nebyly zkoumány. Stěžovatel sice respektuje, že dcery vyjádřily přání být v péči matky, nicméně názor nezletilých dětí nemůže být jediným určujícím důvodem pro péči jen jednoho z rodičů. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyzdvihl mimo jiné to, že oba rodiče mají právo se podílet rovněž na výchově nezletilých dětí během pracovního týdne, aby se mohli zapojit do jejich do jejich školních aktivit a předat jim tak své znalosti. Důvodem pro péči matky nemůže být ani to, že by střídavá péče narušovala školní povinnosti dcer. Z judikatury Ústavního soudu podle stěžovatele rovněž jednoznačně vyplývá preference modelu střídavé péče, když jiný model lze aplikovat jen tehdy, vyžadují-li to konkrétní okolnosti případu, což ovšem obecný soud musí řádně odůvodnit (takové řádné odůvodnění však ve stěžovatelově věci chybí). Obecné soudy (zejména krajský soud) rovněž podle stěžovatele odmítly provést jím navrhované důkazy, z nichž by vyplynulo, že matka manipuluje dcery proti stěžovateli - v této souvislosti zejména odkázal na textovou komunikaci starší dcery s matkou, z níž je zřetelné, že matka o něm mluví hanlivě a podporovala dcery v tom, aby od stěžovatele utekly. Pokud krajský soud odmítl provést důkaz výpisem z této textové komunikace, jde o opomenutý důkaz, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z nich je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Oba napadené rozsudky obecných soudů jsou podle Ústavního soudu - vzdor názoru stěžovatele - přesvědčivé a jednoznačně z nich vyplývá, proč soudy ke změně péče přistoupily. Stěžovatel se v ústavní stížnosti s nosnými důvody rozhodnutí o změně péče příliš nevypořádává. Jak obecné soudy zjistily, stěžovatel dcery vystavoval stresu, protože v jejich přítomnosti projevoval značné antipatie vůči matce, ač věděl, že jim to ubližuje a že tak v jejich přítomnosti činit nemá. Okolnost, že stěžovatel bude mít patrně problém tento svůj kritický postoj vůči matce ovládnout, vyplynula již ze znaleckého posudku, který byl vypracován v předchozích fázích řízení (není tedy pravda, že by stěžovatelova osobnost v řízení nebyla posuzována), kdy se rozhodovalo o svěření dcer do střídavé péče rodičů.
Toto původní rozhodnutí však bylo - jak je stěžovateli známo - učiněno s výhradou, že pokud stěžovatel ve svých projevech vůči matce neustane, dojde ke změně výchovného modelu. K tomu došlo napadenými rozsudky (období adolescence u dcer nebylo jedinou rozhodnou skutečností).
8. Obecné soudy přesně popsaly, v čem spatřují změnu poměrů a proč je potřeba nově rozhodnout o uspořádání péče o dcery (viz bod 33. až 35. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 23. až 25. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Na tom nic nemění ani obecné východisko judikatury Ústavního soudu, zdůrazňované stěžovatelem, že primárním výchovným modelem je střídavá péče. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozsudků jednoznačně popsaly důvody, proč tento výchovný model nemůže být v posuzované věci aplikován.
V obou rozsudcích je podle zjištění Ústavního soudu rovněž přesvědčivě vysvětleno, proč obecné soudy akceptovaly setrvalé přání dcer, aby byly svěřeny do péče matky. Ústavní soud se shoduje s obecnými soudy v tom, že u dcer nejde o pouhý rozmar, jak naznačil v odůvodnění svého rozsudku krajský soud, neboť starší dcera uvedla, že se potřebuje připravovat na přijímací zkoušky na gymnázium, s čímž jí mnohem výrazněji pomáhá matka. Proto neobstojí ani obecný odkaz stěžovatele na to, že i on má právo se podílet na životě svých dětí v průběhu běžného pracovního týdne a na plnění jejich školních povinností.
9. Krajský soud v závěru napadeného rozsudku (srov. bod 28. odůvodnění) výslovně objasnil důvody, pro které nenechal vypracovat nový pedopsychologický znalecký posudek, a že byl proveden dostatek důkazů ke zjištění skutkového stavu věci. Vysvětlil také, proč neprovedl důkaz výpisem z textové komunikace z aplikace Whatsapp, z níž mělo vyplynout, že matka starší dceru manipuluje proti stěžovateli. K tomu Ústavní soud dodává, že i kdyby z této komunikace skutečně vyplýval negativní vztah matky ke stěžovateli, který má přenášet na starší dceru, příp. i na druhou dceru, nemohlo by takové zjištění na rozhodnutí obecných soudů nic změnit. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dostatečně nezmiňuje o tom, že to byl naopak on, kdo v průběhu péče o starší dceru silně projevoval svůj negativní vztah k matce, čímž obě dcery velmi trpěly.
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu