Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Z. T. a J. T., zastoupených Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, sídlem U Červeného mlýna 570/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2023 č. j. 29 Cdo 2602/2023-653, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. března 2022 č. j. 4 Co 65/2021-542 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2021 č. j. 13 Co 239/2020-423, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a F. J., nezl. A. J. a M. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že vedlejší účastník M. J. (pozůstalý manžel po zůstavitelce S. J.; dále jen "žalobce") se u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") domáhal proti rodičům zůstavitelky - stěžovatelům (v petitu označeným jako první žalovaný a druhá žalovaná), a dětem zůstavitelky a žalobce - F. J. (dále jen "třetí žalovaný") a nezl. A. J. (dále jen "čtvrtá žalovaná"), určení, že "vyplacené podíly na zisku obchodní společnosti X, ve výši 2 308 896 Kč a ve výši 71 256,60 EUR byly v okamžiku smrti zůstavitelky majetkem náležejícím do společného jmění zůstavitelky a žalobce". V průběhu řízení svůj požadavek změnil, a to na určení, že "do masy pozůstalosti po zůstavitelce náleží pohledávka ve výši 2 308 896 Kč a pohledávka ve výši 71 256,60 EUR za prvním žalovaným a druhou žalovanou". Okresní soud následně rozsudkem ze dne 5. 6. 2020 č. j. 32 C 2/2017-354, ve znění opravného usnesení ze dne 19. srpna 2020 č. j. 32 C 2/2017-377, určil, že v okamžiku úmrtí zůstavitelky pohledávky ve výši 2 308 896 Kč a ve výši 71 256,60 EUR vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované byly majetkem náležejícím do společného jmění zůstavitelky a žalobce.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelé a třetí žalovaný. Řízení o odvolání třetího žalovaného bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Ve vztahu ke stěžovatelům Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud nerozhodl o změně žaloby, přičemž krajský soud sám nemohl nahrazovat nezaměnitelnou činnost soudu prvního stupně. Stěžovatelé nebyli nerozlučnými společníky, neboť nebyli (na rozdíl od ostatních účastníků řízení) účastníky pozůstalostního řízení po zůstavitelce.
4. Proti napadenému usnesení krajského soudu podal třetí žalovaný žalobu pro zmatečnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 1. 10. 2021 č. j. 13 Co 239/2020-511 zamítl. Uvedl, že napadeným usnesením krajského soudu nebylo rozhodováno o právech a povinnostech třetího žalovaného. Bylo rozhodováno jen o odvolání stěžovatelů. Třetí žalovaný tak není subjektivně oprávněn k podání žaloby. Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé odvoláním.
5. Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "Vrchní soud") odmítl odvolání stěžovatelů (výrok I.). Dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněni k podání odvolání, neboť žalobu pro zmatečnost podal (jen) třetí žalovaný. K odvolání třetího žalovaného pak usnesení krajského soudu potvrdil (výrok II.).
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl. Shledal, že dovolání trpí vadami, neboť stěžovatelé řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti. I bez přihlédnutí k vadám dovolání však co do výroku I. nemohlo být přípustné, jestliže stěžovatelé předestřeli dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Jejich dovolání do výroku II. bylo shledáno subjektivně nepřípustné. Osoba, jejíž odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odmítnuto jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, není oprávněna k podání dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž bylo meritorně rozhodnuto o odvolání jiných účastníků řízení proti témuž rozhodnutí soudu prvního stupně.
7. Podle stěžovatelů měla závažná procesní vada (absence rozhodnutí o změně žaloby) vést ke zrušení určovacího výroku okresního soudu ve vztahu ke všem účastníkům řízení a nikoliv pouze stěžovatelům. Opačný přístup znamená existenci pravomocného rozhodnutí mezi žalobcem, třetím žalovaným a čtvrtou žalovanou o něčem, co nebylo předmětem řízení. Ve svém důsledku po pravomocném skončení věci i vůči stěžovatelům pak může dojít k situaci, že v jedné věci budou existovat dvě různá meritorní rozhodnutí s různým předmětem řízení, což zvýší právní nejistotu účastníků. Správný ústavně konformní výklad měl být takový, že § 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nebrání, aby byl tento výrok zrušen mezi všemi účastníky. Soudy navíc pominuly skutečnost, že žaloba v jakékoliv její variantě je neurčitá. Podle konstantní judikatury se může dědic domáhat určení, že zůstavitelka byla vlastníkem majetkové hodnoty ke dni úmrtí, nikoliv k okamžiku úmrtí.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Ačkoliv v ústavní stížnosti je uvedené nesprávné datum, ke kterému mělo být napadené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelům, resp. jejich zástupci, doručeno, jde o zjevnou chybu, když toto datum předchází jeho vydání. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil správné datum a lze konstatovat, že ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě.
9. V části, směřující proti výroku II. usnesení vrchního soudu jsou však stěžovatelé zjevně osobami k jejímu podání neoprávněnými. Vrchní soud tímto výrokem rozhodl o odvolání třetího žalovaného a stěžovatelé jej tak nemohou v tomto rozsahu napadat. Ze stejného důvodu nemohou napadat ani výroky II., III. a IV. usnesení Nejvyššího soudu.
10. Ve zbylém rozsahu jsou oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní stížnost není přípustná v části směřující proti usnesení krajského soudu, neboť v situaci, kdy by Ústavní soud zjistil porušení základních práv stěžovatelů, by s ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti postačovalo k napravení závadného stavu zrušit napadená rozhodnutí týkající se žaloby pro zmatečnost, čímž by se stěžovatelům znovu otevřel prostor domoci se ochrany u obecných soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost (srov. usnesení ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. II. ÚS 232/23 , bod 10.). Proti napadenému usnesení krajského soudu není ústavní stížnost přípustná i z důvodu, že jde o zrušující, a tedy nikoliv konečné rozhodnutí. Toto rozhodnutí navíc stěžovatelé před Ústavním soudem již v minulosti napadali a Ústavní soud v této části shodně ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítl (srov. usnesení ze dne 8. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 2281/23 , bod 9.).
12. Ve zbylém rozsahu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
14. Pokud jde o výrok I. rozhodnutí vrchního soudu, kterým odmítl odvolání stěžovatelů, neshledal Ústavní soud jakýkoliv zásah do ústavně chráněných práv stěžovatelů. Vrchní soud své rozhodnutí založil na subjektivní nepřípustnosti odvolání stěžovatelů, vzhledem k tomu, že sami nebyli osobami, které by podali žalobu pro zmatečnost. Nejde tak o osoby, kterým rozhodnutím byla způsobena určitá újma na jejich právech. Takový závěr není dle náhledu Ústavního soudu jakýmkoliv způsobem neústavní. Ostatně, argumenty stěžovatelů žádným způsobem proti uvedenému odůvodnění vrchního soudu nebrojí.
15. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti výroku I. usnesení vrchního soudu odmítl jednak z důvodu vad dovolání a jednak z důvodu, že dovolání předestírá dovolacímu soudu otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dovolání směřuje proti tvrzeným nedostatkům rozsudku okresního soudu a napadenému usnesení krajského soudu, přičemž vrchní soud odvolání stěžovatelů odmítl z důvodu, že nebyli osobami, které žalobu pro zmatečnost podali). Druhý z uvedených důvodů, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, odpovídá obsahu dovolání stěžovatelů (dovolání stěžovatelů je svou argumentací velmi podobné ústavní stížnosti v právě posuzované věci). V ústavní stížnosti ostatně proti tomuto závěru stěžovatelé žádné námitky nevznesli.
16. Dovolání stěžovatelů proti výroku II. usnesení vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud z důvodu vad dovolání, a dále z důvodu, že dovolání bylo v tomto rozsahu subjektivně nepřípustné. Subjektivní nepřípustnosti stěžovatelé žádným způsobem neodporují a Ústavní soud ani v tomto ohledu nepovažuje napadené usnesení za jakýmkoliv způsobem vybočující z ústavněprávního rámce.
17. Vzhledem k výše uvedenému bylo nadbytečné se zabývat závěrem o vadnosti dovolání (ostatně ani tento závěr stěžovatelé nerozporují). Z hlediska ústavněprávního přezkumu postačí, když z hlediska ústavnosti obstojí jen jeden z důvodů.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti specifikované v bodě 9. jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti specifikované v bodě 11. jako návrh nepřípustný § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu