Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2005, čj. 61 UL 40/2005-9, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2004 se F. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil nadepsané usnesení krajského soudu ze dne 10. 11. 2005 a uložil Okresnímu soudu ve Znojmě jednat v právní věci vedené pod sp. zn. 9 C 194/2001.
Z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel se návrhem podaným u Okresního soudu ve Znojmě domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 194/2001, ve které žádá přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. V uvedené civilní věci okresní soud usnesením ze dne 4. 2. 2004 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u něho pod sp. zn. 9 C 231/2001, a to s odůvodněním, že ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. probíhá řízení, které řeší otázku, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že nečinnost okresního soudu nelze považovat za dané situace za průtah a návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítl.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že řízení vedené pod sp. zn. 9 C 194/2001 zahájil žalobou ze dne 7. 8. 2001. Kromě toho před stejným okresním soudem vede jako strana žalující i další řízení sp. zn. 9 C 231/2001 a sp. zn. 18 C 1259/2003. Dle jeho názoru ve všech těchto řízeních je porušováno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). Ústavněprávní argumentaci ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu ústavní stížnost neobsahuje. Stěžoval vyjádřil pouze svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu o neexistenci zbytečných průtahů s tím, že jej považuje za rozporný s prokázanými skutečnostmi. Ústavní soud se seznámil s obsahem shromážděných podkladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele se závěrem Krajského soudu v Brně, že v řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě pod p. zn. 9 C 194/2001, ve které se domáhá přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, nedochází k neodůvodněným průtahům, neboť probíhá jiné řízení (sp. zn. 9 C 231/2001), v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatel se tak fakticky domáhal, aby Ústavní soud tento závěr krajského soudu přehodnotil a sám dospěl k závěru odlišnému, tedy že otázku, na jejíž vyřešení čeká okresní soud, může sám posoudit jako otázku předběžnou - jak uvedl v odůvodnění své stížnosti.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 , uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). V daném případě je však zřejmé, že závěry krajského soudu ohledně existence podmínek pro přerušení řízení ve věci sp. zn. 9 C 194/2001 - byly-li by nesprávné - mohly by bezprostředně zasáhnout základní právo na projednání věci obecnými soudy bez zbytečných průtahů.
Proto se jimi Ústavní soud přímo zabýval, nicméně nedošel k závěrům odlišným od závěrů krajského soudu obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud je toho názoru, že z hlediska práva na projednání věci sp. zn. 9 C 194/2001 bez zbytečných průtahů bude rozhodující, zda toto právo je, či bude respektováno v řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 231/2001. V tomto směru však ústavní stížnost a její petit neobsahuje jakákoliv konkrétní tvrzení a návrhy, jež by otevíraly cestu k přezkumu posledně uvedeného řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že přiměřenost délky řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře (viz např. nález ve věci sp. zn. II.
ÚS 71/99 uveřejněný pod č. 83 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 281 a násl.), tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Z. proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (viz např. nález ve věci sp. zn. IV.
ÚS 55/94 , uveřejněný ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 39).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 2. února 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu