Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jindřišky Nové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 26 Cdo 4124/2017-472, a proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017, č. j. 56 Co 399/2016-400, a Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. března 2016, č. j. 3 C 338/2012-291, o návrhu na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň-sever jako účastníků řízení a společnosti Třemošenská a. s. se sídlem v Třemošné, Brožíkova 862, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017, č. j. 56 Co 399/2016-400, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 26 Cdo 4124/2017-472, se odkládá.
Okresní soud Plzeň-sever zamítl návrhy stěžovatelky na zaplacení částky 199 646 Kč (výrok I.), na uzavření nájemní smlouvy (výrok II.), zaplacení nájemného a náhrady za daň z nemovitosti ve výši 11 610 Kč (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na nájemném 1 224 Kč a na náhradě za daň z nemovitosti 1 748 Kč (výrok III.); dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 108 803,20 Kč (výrok V.) a zaplatit soudní poplatek 11 727 Kč (výrok VI.). Krajský soud v Plzni odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku III. (výrok I.), v ostatních potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení 33 638 Kč (výrok III.). Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 600 Kč (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých práv tím, že nebyla řádně poučena o právu požádat o ustanovení zástupce, byla zbavena možnosti vzít odvolání zpět, čímž by jí nevznikla povinnost k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud přesvědčivě neodůvodnil, proč nenastaly okolnosti hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.
Přestože původní nárok stěžovatelky prokazatelně existoval, majetková křivda nebude pro její neúspěšné uplatnění odčiněna. Proto je stěžovatelka přesvědčena, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v celkové (přemrštěné) výši 150 041,20 Kč. Zčásti nejde podle stěžovatelky o účelně vynaložené náklady vedlejší účastnice a zčásti náklady vznikly nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně. Stěžovatelka uvádí, že dosud nahradila náklady ve výši, kterou považuje s ohledem na předloženou věc za přiměřenou. Zástupkyně vedlejší účastnice posečkala do vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu; v tuto chvíli je však již podán exekuční návrh. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Plzni, jimiž jí byla (mj.) uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve značné výši.
Podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud k návrhu stěžovatele přiznat odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jestliže to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečněné oprávnění, přiznaného rozhodnutí třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Stěžovatelka část přisouzené náhrady vedlejšímu účastníkovi zaplatila a ve zbývajícím rozsahu očekává rozhodnutí o ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl v této situaci k závěru, že zákonem presumovaná situace podle citovaného ustanovení nastala a posečkáním zaplacení zbytku náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici nevznikne závažná újma. Proto odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, aniž by předjímal, jak rozhodne o samotné stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu
Krajskému soudu nepříslušelo hodnotit odbornou způsobilost (2.) zvoleného zmocněnce, jednalo-li se o vysokoškolsky vzdělanou osobu (MUDr.); stran nákladů řízení soud zohlednil všechna zákonná kritéria, a proto považuje odvolací soud ústavní stížnost za nedůvodnou. Soudkyně Okresního soudu Plzeň - sever uvedla, že k pochybení mohlo dojít tím, že původní soudkyně před zahájením řízení nevyzvala stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, domnívaje se mylně, že veškeré nároky jsou od něj osvobozeny (č. l.
41), věc pak byla přikázána jiné soudkyni poté, co původní soudkyně psychicky neunesla chování stěžovatelky a sama vznesla námitku podjatosti (č. l. 157). Nová soudkyně tak musela řešit otázku úhrady soudního poplatku postupem podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích až v rozhodnutí ve věci samé; při vyhlášení rozsudku, s ohledem na okolnosti a za přítomnosti zástupců účastníků řízení i veřejnosti, poučila stěžovatelku o možnosti požádat o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatelka o osvobození sice požádala, avšak neposkytla následně soudu jakoukoliv součinnost, předložila nevyplněný formulář o svých poměrech a trvala na promlčení i nedůvodnosti vyměření soudního poplatku.
Soud přesto pátral po majetkových poměrech stěžovatelky a zjistil, že je vlastnicí (spoluvlastnicí) řady nemovitostí a předpoklady pro osvobození od soudních poplatků u ní nejsou splněny. V ostatním soudkyně odkázala na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni (ze dne 1. července 2016, č. j. 10 Co 272/2016-373) potvrzující usnesení Okresního soudu Plzeň - sever (ze dne 3. června 2016, č. j. 3 C 338/2012-362) o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. K námitce stěžovatelky, že částečným rozsudkem nebo vyloučením části věci k samostatnému projednání by byly náklady nižší, nelze podle soudkyně přisvědčit, jelikož by byl takový postup v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a vedl by k průtahům.
Dále uvedla, že ze spisu je patrná příčina vzniku nákladů (procesní i celkové chování stěžovatelky), která podala nedůvodnou žalobu; původní soudkyně se pokusila vést účastníky ke smírnému řešení sporu a naznačila stěžovatelce možný neúspěch (snaha šetřit náklady účastníků), na což stěžovatelka reagovala kriminalizací soudkyně (podáním trestního oznámení) a námitkou její podjatosti (č. l. 119, 121). Náklady, které vznikly, jsou důsledkem šikanózní žaloby stěžovatelky, která, ač jí to její poměry dovolovaly, se nenechala zastupovat osobou práva znalou, nerespektovala pokyny a dobře míněné rady soudu, neznalost práva nahradila nepřípustným nátlakem a agresivním chováním.
Sdělení vedlejší účastnice nesplnilo požadavky ustanovení § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a proto k němu Ústavní soud nepřihlížel. V replice stěžovatelka uvedla, že nenechala-li se jako osoba práva neznalá zastoupit odborníkem, mělo být postupováno v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 21. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 682/16 , a bezradnost účastníka by neměla být trestána nárůstem nákladů řízení. Soud prvního stupně mohl částečným rozsudkem šikanózní a nedůvodnou žalobu zamítnout již při prvním jednání, takže by nevznikly náklady ani průtahy.
Stěžovatelka konstatuje, že soudkyně okresního soudu přiznala pochybení soudu stran nevyměření soudního poplatku; nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že nebylo jeho úkolem hodnotit odbornou způsobilost zmocněnce. Byla-li žaloba nedůvodná, šikanózní a zmocněnci (stěžovatelka byla zastoupena v průběhu řízení dvěma zmocněnci) nevedli stěžovatelku například ke zpětvzetí odvolání proti výroku o věci samé při zjevném promlčení, nenasvědčuje to o kvalifikovanosti jejich rad. Ze spisu Okresního soudu Plzeň - sever (sp. zn. 3 C 338/2012) Ústavní soud ověřil průběh řízení před obecnými soudy, četnost námitek stěžovatelky i jejího přístupu k soudu a soudcům - stěžovatelka mnohými podáními prodlužovala řízení a bránila se rozumnému řešení sporu.
Přestože od počátku byla informována o absenci pasivní legitimace (aktivní legitimaci zhojila jak výše uvedeno v průběhu řízení před nalézacím soudem), i uplynutí zákonných lhůt k uplatnění restitučního nároku, pomíjela tyto informace a jakýkoliv vstřícný postoj nalézacího soudu považovala za atak vůči své osobě, opakovaně podávala stížnosti a namítala podjatost soudkyň. V ústavní stížnosti tak stěžovatelka brojí proti důsledkům svého vlastního jednání bez patřičné sebereflexe, opakuje námitky týkající se nákladů řízení (soudního poplatku) a dovozuje protiústavnost právní normy, která poskytuje možnost vyměření soudního poplatku i za situace, kdy se dodatečně prokáže poplatková povinnost (například v důsledku změny žaloby v průběhu řízení ve věci samé).
Soudní poplatek je fiskální položka a soudům je uložena povinnost tuto "daň" vymáhat. Soudy mají možnost tuto povinnost zmírnit, případně prominout zcela, ale jen v případech výjimečných, kdy by vyměření soudního poplatku mělo pro účastníka řízení nepřiměřeně tvrdý dopad a nejde přitom z jeho strany o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné domáhání se práva. V projednávané věci je patrné, že soudy se snažily stěžovatelku upozornit na možnost neúspěchu v jejím sporu pro zřejmou bezúspěšnost její žaloby, poskytly jí i poučení o možnosti požádat osvobození od soudního poplatku, na což však stěžovatelka adekvátně nereagovala a soud věrohodně nepřesvědčila, že jsou u ní předpoklady pro osvobození splněny.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti. V projednávaném případě přitom nezjistil Ústavní soud, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily zákon způsobem, který by stěžovatelku v jejích právech zkrátil, případně, že by se jejich postup vymykal platné judikatuře. Lze proto odmítnout ústavní stížnost a zcela odkázat na napadená rozhodnutí; soudní poplatky nebyly stěžovatelce vyměřeny na základě libovůle, či dokonce svévolně, ale v souladu se zákonem a s příslušnou judikaturou.
Moderace nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. je odvozena od přístupu účastníků k řízení s přihlédnutím k zásadě "vítěz bere vše", a bylo by proto v rozporu s právem na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) úspěšně se bránícímu účastníkovi nepřiznat náhradu účelně vynaložených nákladů v plné výši.
Nebylo proto porušeno právo stěžovatelky na ochranu majetku ani na spravedlivý proces, které jednotlivci nezaručuje nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale jen právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což stěžovatelka nepochybně v řízení před obecnými soudy využila. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho části ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek daných v § 74 zákona o Ústavním soudu; lze tedy navrhnou zrušení takové právní úpravy, jejíž aplikací nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnost. Nezbytnou podmínkou projednání návrhu na zrušení části právního předpisu tedy je existence ústavní stížnosti, jejíž osud sdílí i takový návrh. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, je důsledkem rozhodnutí i odmítnutí návrhu na zrušení části zákona.
Tímto usnesením současně pominuly důvody pro odklad vykonatelnosti, jak jej stěžovatelka požadovala, a jak o něm senát Ústavního soudu rozhodl dne 13. března 2018, a proto je Ústavní soud (pro přehlednost) současně zrušil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu