Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. 7. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové, v právní věci stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. č. 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2003, č. j. 23 C 70/2002-102, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 Co 24/2004-143, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 23 C 70/2002, z nějž vyplynulo následující:
Dne 16. 8. 2002 bylo u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zahájeno řízení, v němž se vedlejší účastnice domáhala ochrany svých osobnostních práv před neoprávněnými zásahy ze strany stěžovatele. Tyto zásahy spočívaly dle tvrzení vedlejší účastnice v tom, že stěžovatel jí samotné, jejímu manželovi a jejímu synovi zasílal korespondenční lístky, v nichž nepravdivě uváděl, že mu vedlejší účastnice dluží z titulu půjčky 13 280 Kč, resp. 12 887 Kč, a že neoprávněně zadržuje jeho movité věci.
Stěžovatel v textu korespondenčních lístků označoval vedlejší účastnici za osobu nemorální, finančně nespolehlivou a nepoctivou. Korespondenční lístky byly stěžovatelem zasílány záměrně na adresu zaměstnavatele vedlejší účastnice, a to formou otevřené zásilky, kterou si mohl z okruhu zaměstnanců kdokoliv přečíst. Stěžovatel zvolil tuto formu s úmyslem poškodit pověst vedlejší účastnice, k čemuž také došlo, když se k ní její spolupracovníci začali chovat s nedůvěrou a i zaměstnavatel reagoval způsobem, jež mohl být vedlejší účastnicí vnímán jako ohrožení další existence jejího pracovního poměru.
Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2003, č. j. 23 C 70/2002-102, žalobě vedlejší účastnice vyhověl, když stěžovateli uložil povinnost zdržet se zasílání otevřených zásilek uvedeného obsahu výše jmenovaným osobám a doručit vedlejší účastnici na adresu jejího zaměstnavatele korespondenční lístek s omluvou. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že jednáním stěžovatele byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik nároků uvedených v § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
Stěžovatel neprokázal pravdivost tvrzení obsažených v korespondenčních lístcích, naopak újma na straně stěžovatelky v podobě problémů v zaměstnání byla doložena dostatečně. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním. V něm uvedl, že dluh vedlejší účastnice dle jeho přesvědčení stále existuje, byť by byl promlčen. Jako věřitel byl oprávněn domáhat se splnění takového závazku, jeho jednáním tedy nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do práv vedlejší účastnice. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýkal, že se nedostatečně zabýval otázkou porušení listovního tajemství ze strany spolupracovníků vedlejší účastnice, když se nevypořádal s námitkou, že tyto osoby neměly právo se seznamovat s obsahem zásilek adresovaných vedlejší účastnici, dále že nepřihlédl ke všem důkazům a tvrzeným skutečnostem, neúplně zjistil skutkový stav a věc po právní stránce nesprávně posoudil.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 Co 24/2004-143, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a z provedených důkazů přijal zcela přiléhavé skutkové i právní závěry. Konstatoval, že stěžovatel postupoval při vymáhání tvrzeného dluhu nestandardním a nepřiměřeným způsobem, a to zejména s ohledem na frekvenci upomínek, jejich obsah a skutečnost, že byly zasílány vedlejší účastnici do zaměstnání.
Vrchní soud se tedy ztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatel neoprávněně zasáhl do osobnostních práv vedlejší účastnice. Stěžovateli přisvědčil pouze v tom, že se krajský soud nevypořádal s otázkou listovního tajemství. V této souvislosti krajský soud dovodil, že je možné, aby osoby doručující zásilku získaly vědomost o jejím obsahu, aniž by porušily listovní tajemství. Tyto osoby totiž musí ze zásilky čerpat informace o adresátovi, přičemž s přihlédnutím k formě a grafické úpravě zásilky nelze vždy vyloučit, že současně nezjistí i její obsah, jako tomu bylo v tomto případě, kdy stěžovatel užíval velkých červených písmen zdůrazňujících, že se jedná o dlužnickou upomínku.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil s argumentací vrchního soudu týkající se listovního tajemství, neboť byl přesvědčen, že osoby doručující korespondenci v případech, kdy je jim adresát znám a přesně ví, kde se nachází, nemusí zkoumat grafickou úpravu korespondenčního lístku. Stěžovatel byl přesvědčen, že osoby, které se dostaly do styku s předmětnou korespondencí, neměly žádné oprávnění číst celý text korespondenčního lístku.
Dle názoru stěžovatele vedly obecné soudy řízení způsobem, jež byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, přičemž obě řízení byla zatížena i dalšími vadami porušujícími právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Vrchní soud pouze konstatoval, že se v odvolacím řízení nedopustil porušení zmíněných ústavních ani procesních pravidel, ve svém rozhodnutí se důsledně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalovaného a nemá důvod své závěry měnit, proto zcela odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta.
Krajský soud konstatoval, že dle jeho názoru k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Zároveň také upozornil na skutečnost, že nesouhlas stěžovatele s tím, jak soud jednotlivě i ve vzájemné souvislosti hodnotil důkazy, nelze považovat za postup znamenající porušení práva na nestranný a spravedlivý proces. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navrhované důkazy, nýbrž je oprávněn důkazní návrhy posoudit a rozhodnout, které důkazy provede. Co se týče otázky listovního tajemství, považuje krajský soud jednání stěžovatele za ryze účelové a v rozporu s vlastními vyjádřeními stěžovatele učiněnými v průběhu řízení. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze došlo-li současně k neoprávněnému zásahu do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán zasáhnout. V tomto případě však Ústavní soud existenci takového zásahu neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím obecných soudů neprovést některé jím navrhované důkazy a dále s právním názorem vrchního soudu na tvrzené porušení listovního tajemství.
Ve vztahu k dokazování poukazuje Ústavní soud na ustanovení § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, z nějž vyplývá, že obecný soud je tím, komu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede. V případě, že soud návrh na provedení důkazu zamítne, je vždy povinen toto své rozhodnutí odůvodnit, což obecné soudy učinily, a to způsobem ústavně konformním. Za těchto okolností nelze neprovedení některých navrhovaných důkazů považovat za porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Pokud jde o právní názor vrchního soudu, jenž dovodil, že je možné, aby doručovatel otevřené zásilky zjistil s ohledem na její grafickou úpravu i její obsah a neporušil přitom listovní tajemství, není takový názor ústavně nekonformní. Tak by tomu bylo pouze za předpokladu, že by mezi tímto právním názorem a skutkovými zjištěními existoval extrémní nesoulad, jež by vedl k tomu, že by se předmětný právní názor jevil jako nepřijatelný a svévolný. Takový rozpor však Ústavním soudem zjištěn nebyl.
Ústavní soud po přezkoumání řízení před obecnými soudy dospěl k závěru, že nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, detailně popsaly, které skutečnosti považují za prokázané a na základě jakých důkazů, a z těchto skutkových zjištění vyvodily přiléhavé právní závěry. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny nelze v žádném případě vykládat jako právo jednotlivce na akceptaci jeho právního názoru soudem a na rozhodnutí v jeho prospěch. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. 7. 2005
Michaela Židlická předsedkyně senátu