Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Renaty Urbanové, Ph.D., zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 č. j. 5 Cmo 6/2024-64 a č. j. 2 Cmo 12/2024-51 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 2 Nc 1138/2023-32 a ze dne 5. prosince 2023 č. j. 2 Nc 1140/2023-27, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jaroslava Lekeše a Ing. Michala Urbana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastník podal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") dva návrhy na nařízení předběžných opatření, kterými by byla Ing. Michalu Urbanovi a stěžovatelce uložena povinnost zdržet se nakládání s konkretizovanými nemovitými věcmi. Městský soud jeho návrhům napadenými usneseními vyhověl a stěžovatelce uložil zákaz právně nakládat s předmětnými nemovitými věcmi (I. výroky), návrh vůči Ing. Michalu Urbanovi zamítl (II. výroky) a prvnímu vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost podat v určené lhůtě návrh na zahájení řízení o zaplacení směnečných pohledávek (III. výroky). V odůvodnění konstatoval, že první vedlejší účastník osvědčil oprávněnost nároku, že byla prokázána obava z ohrožení výkonu rozhodnutí a že byl splněn též požadavek přiměřenosti zásahu do stěžovatelčiných práv. Zamítavé výroky odůvodnil zjištěním, že Ing. Michal Urban není vlastníkem nemovitých věcí a nemá k nim dispoziční práva. Uložení povinnosti prvnímu vedlejšímu účastníkovi podat žalobu na plnění ze směnek bylo založeno na skutečnosti, že první vedlejší účastník vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení prozatím žalobu nepodal.
3. Proti I. a III. výrokům usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání, která Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodnými a obě usnesení v I. a III. výroku potvrdil.
4. Stěžovatelka uvádí, že předmětné nemovité věci, byť jsou v jejím výlučném vlastnictví, představují majetek, ze kterého první vedlejší účastník bude moci uspokojit své pohledávky za Ing. Michalem Urbanem, že je má v úmyslu zpeněžit a z výtěžku zpeněžení uhradit závazky Ing. Michala Urbana. Nařízená předběžná opatření však znemožňují naplnit tento záměr. Za dané situace představují napadená rozhodnutí obecných soudů rozhodnutí, kterými je prejudikován, či dokonce judikován, konečný výsledek sporu.
5. Posléze stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů o naplnění předpokladů pro vydání předběžných opatření, zejména je považuje za nepřiměřená, což vede k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka "v rovině řádného odůvodnění a zákazu libovůle", protože vrchní soud se nezabýval její rozsáhlou argumentací v odvoláních a jejich doplnění.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu.
Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)].
9. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Lze odkázat na příslušné partie odůvodnění napadených usnesení. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva, nejde ani o rozhodnutí, kterými by byl prejudikován výsledek sporu (půjde o spor mezi prvním vedlejším účastníkem a jeho dlužníkem Ing. Michalem Urbanem a teprve podle jeho výsledku eventuálně bude moci dojít k uspokojení pohledávky prvního vedlejšího účastníka z předmětných nemovitých věcí).
10. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu