Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 8 As 373/2018-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na informace.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelův návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18 ,
,
a
zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít ustanovení § 30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a ustanovit mu zástupce. Je tak zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti ustanovení § 30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve všech citovaných případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností, a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně "projednatelná".
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi setrvale zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2019
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj